Mít kamarády a razit řekou dolů

Věděla vždycky o všech vašich kajakářských aktivitách maminka?

No v počátku určitě, nyní už to tak nezbytné není. Ona ví, že na sebe dávám pozor.

Od kolika let pádlujete?

Pádluji od malička, ale do kajaku jsem se posadil až někdy ve dvanácti letech. Od osmnácti jezdím velmi intenzivně.

Začínal jste v nějakém oddílu?

Od mala chodím do vodáckého oddílu KVT Pardubice, kde jsem vyrostl a seznámil s vodou. Díky tomu mám spoustu dobrých kámošů.

Jak dlouho trvalo, než jste se dostal na extrémní vodu?

Stále častěji jsme jezdívali na vodu a postupně jsme zvyšovali obtížnost. Trvalo to několik let, než jsem věděl, že si troufnu na velmi těžkou divokou vodu.

Co je potřeba za průpravu? Sjet stokrát Kamenici, nebo milionkrát Trojský kanál?

Asi není žádný předem daný recept. Rozhodně čím více jste na vodě, tím lépe. Trojský kanál i Kamenici jsem sjel mnohokrát a myslím, že pokud jezdíte jeden úsek vícekrát, tak vám to pomůže. Více si pak věříte a můžete zkoušet nové věci, což vás posouvá technicky nahoru.

Jste první, druhý, třetí... nejlepší extrémní kajakář na světě?

To nevím, ale již mám na svém kontě několik významných akcí. Za poslední dva roky jsem sjel tři světové prvosjezdy na velmi zajímavých místech.

Je podle vás obtížnější jezdit vodnaté, nebo spíše technické zablokované řeky, či dokonce vodopády?

Každé má něco a asi nejde říci, že těžší je to či ono. Evropan má blíže k technickým řekám a vodopádům.

Co jezdíte raději?

Já mám rád vše, jelikož každá řeka má něco jiného. Pokud bych si však musel vybrat tak střední průtok v technické zablokované řece. Nemám moc rád potoky, kde člověk nemá prostor pro záběr.

Čeho si v kariéře nejvíce vážíte?

Za poslední velký úspěch považuji světový rekord na Novozélandském vodopádu Huka falls, který se mi podařil projet za rekordního průtoku. Zde si mi podařilo dosáhnout hranice, za kterou bych v tuto chvíli nechtěl jít. Byla to obrovská vodní masa zavřená do úzké chodby s vodopádem na konci. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků.

Viděl jsem záběry z Alaknandy. Když jste sjížděli s Filipem Jančarem největší stopper, vzal jste to přímo na komoru. Věděl jste, že vás obří válec nesešrotuje, ale naopak vyplivne? Nebo jste to jenom risknul?

Tato peřej byla snad tisíckrát zmiňovaná ještě před tím, než jsme do Indie vůbec dorazili, a tak si člověk již v podvědomí vybuduje určitý respekt. Samotná peřej představovala ohromné množství vody, která padala do ohromného válce. Myslím, že po důkladném prohlédnutí celé peřeje jsem došel k závěru, že pokud se udržím v předem vybrané stopě, je vše OK a projedu skrz. Pokud by mě řeka odhodila jinam, by bylo zle. Byl jsem však přesvědčen, že to stopu udržím.

Jak se trénuje na extrémní řeky? Děláte pořád eskymáky, nebo si schválně otloukáte hlavu o kameny?

Nejlepším tréninkem je pádlovat a zase pádlovat, nejlépe se skupinou lidí, které dobře znáte, a víte, že pokud se něco stane tak vám pomohou. Eskymácký obrat je dobré trénovat vždy, jelikož je to bod číslo jedna k úspěšné plavbě na divoké vodě.

O čem přemýšlíte, když se rozhodujete, zda a kudy pojedete? Co vám táhne hlavou, když pádlujete?

Nejdříve zjistím, jestli je daný úsek sjízdný, a za jak velkého rizika. Při tom mám různé pocity, napětí, strach a odhodlání. Když sedím v lodi, nemyslím na nic jiného, než na předem danou cestu, kudy musím jet. Vše ostatní jde mimo mě. Na strach nebo pochybnosti není prostor.

Kde se dělá nejvíce chyb?

Nejvíce chyb se dělá z podcenění situace. Může to být podcenění zkušeností, vybavení nebo záchrany. Mnoho českých vodáků vůbec nepoužívá záchranné pomůcky a ani vhodné vybavení na divokou vodu. Paradoxně nejvíce smrtelných nehod není z nejtěžší extrémní vody, ale stává se méně zkušeným vodákům na nepříliš těžkých řekách.

Můžete nějak přiblížit, jak se pádluje na extrémní řece či potoku? Dá se to nějak popsat člověku, který jezdí občas na Lužnici na otevřené kánoi a vrcholem jeho vodáckého umění je splutí Sázavy?

Je to jako u horolezců. Lužnice může být takový výstup v létě na Sněžku a ta nejextrémnější voda v odříznutém prostředí jako výstup v Himalájích. Jinak je to naprosto krásný pocit, když se vám podaří sjet něco opravdu velkého. Musíte skloubit naprosté soustředění, zdatnost a předvídavost.

Jak je daleko od sjíždění známých kajakářských řek jako je Jizera nebo Otava k vašim extrémním sjezdům ve Švédsku a na Novém Zélandu?

Velký rozdíl je v podmínkách. Záchrana na těchto řekách bývá často velmi obtížná, kaňony jsou nepřístupné a peřeje na sebe velmi rychle navazují. Peřeje a skoky jsou tu mnohem větší a pokud se chybuje, může to mít mnohem větší následky než pouhé převrhnutí.

Můžete doporučit krásné řeky v Česku a případně v okolních státech?

Jizera, Kamenice nebo Labe jsou u nás velmi příjemné řeky na divokou vodu. Malým vodáckým rájem je Soča ve Slovinsku, kde si každý vybere svůj úsek od lehké turistické řeky až po úseky vysoké obtížnosti s možností dalšího vyžití, jako je turistika, canyoning a horské kolo.

Co vám pádlování nejtěžší světové vody přináší?

Pro mě je teď divoká voda určitým životním stylem, díky ní stále poznávám spoustu nových lidí, objevuji nové země a řeky. I po tolika letech strávených na vodě je pro mě naprostým blahem pádlovat za krásného dne zavřený v kolmých stěnách soutěsky, mít vedle sebe dobré kámoše a razit si cestu dolů přes vodopády a jiné nástrahy.

Máte představu, čím se budete živit třeba ve čtyřiceti, až nebudete na výsluní a začnete jezdit něco "normálnějšího"?

Rád bych zůstal u divoké vody. Beru to jako další výzvu do budoucna.

Myslíte někdy na smrt?

Na smrt někdy myslím, ale ne ve spojitosti s vodou. Ta je o radosti a kamarádech, se smrtí to nemá nic společného.

Rozhovor vyšel v dubnovém čísle měsíčníku Horydoly. Dnes ho přinášíme v rozšířené verzi a s více fotografiemi.