City-biker in Leipzig

Děj našeho příběhu se odehrál právě v jejím okolí. A nebo jinde. A nebo je docela možné, že se to nikdy ani nestalo. Kdo ví…

Nekompromisní policie

Kolo, to je jeden z předmětů, co mi tu dělaj největší radost. Na kole tady jezdí každej, ať prší nebo svítí sluníčko, ať z nebe padaj přívěsy obytné či nákladní, jezdí se pořád. Tak jezdím taky.

Nevím, na co jsem si kupoval Semesterticket na zdejší MHD, ale budiž. Už asi druhý den se můj styl jízdy nějak znelíbil pánům policajtům. To jsem zrovna přejížděl křižovatku v protisměru, šikmo a ještě tomu do náručí rozespalého policisty, kterého jsem zprvu přehlédl, páč jsem byl taky rozespalý. Měl štěstí, že jsem mu nepřejel nohu!

Pán cajt se mne jal lustrovat, i vysvětlil jsem tomuto dobrému muži svou lámanou němčinou s anglickou slovní zásobou (to pro zvýšení věrohodnosti, důležitosti a přesvědčení páně policistova, že s takovým člověkem nemá smysl se bavit, natož mu dávat pokutu), že absolutně netuším, co je to cyklostezka (je jich tu fakt fůra) a už vůbec nevím, co je to křižovatka, neboť něco takového na silnicích v České republice opravdu nebývá zvykem.

Jezdím jako domorodci za každého počasí

Jindy zase proti stylu mé jízdy po městě, jezdím jako prase, vždyť mě znáte, ale kupodivu to tady nikomu moc nevadí, natož aby mi chtěl dát přes držku, trochu zaprotestovalo kolo.

Ráfek si řekl, že to skákání po schodech a obrubnících již nehodlá déle snášet. Duše udělala prd! pffffff! a ráfek se nenechal zahanbit svým křup! vyboč! Štípacími kleštěmi, co jsem našel v naší společné domácnosti ve Wohngemeinschaft, jsem ráfek přesvědčil k další spolupráci a uzavřel s ním pakt o neútočení po zbytek semestru.

I zanedlouho, co se to nestalo. Podařilo se mi píchnout ještě jednou. Zase se mi do cesty připletl nějakej blbej obrubník, myslím, že ten samý, co minule, jsem to ale hovado nepoučitelné, a duše už na to fakt neměla žaludek.

Zkažený vzduch ze svých útrob vyvrhla nepatrnou dírkou ve svém slušivém oblečku, kterou si suicidálně způsobila o nějakou ostrou hranku toho vybočeného ráfku. Tak jsem ji vyměnil. Jsem přece poleno šikovné, né? No, asi né, páč jsem tu novou duši pumpoval tak zběsile, že mi u ní upadl celý ventilek.

Nečekaně. Neopravitelně. Kurváááááá – chtělo se mi řvát. Jelikož však některá spolubydlítka byla doma, zachoval jsem si zbytky zvířecí důstojnosti, způsobně odkašlal a moudře pokýval hlavou ze strany na stranu.

Jistě tušíte, že v tuto chvíli jsem už neměl žádnou náhradní duši. Zalepil jsem starou. Zjistil, že samolepící flastry, které vozím už asi pět let, přestaly z ničeho nic samolepit a jediné, čeho jsou schopné, je samoodlepování.

Koupil nové flastry. Nalepil. Drží. Ale nepřejte si vidět, co udělám, až zase pojedu kolem toho ošklivého, zhoubného, nechutného, nepěkného, nenapravitelně škodolibého obrubníku. Je na rohu Thomasius- a Gottsched-Strasse, tak pozor na něj, říkám vám. Asi se vážně neudržím. Asi na něj vypláznu jazyk.

Hodný taxikář a zlý policajt

Ponořme se ale hlouběji do života v onom saském městě. Zaposlouchejme se do šumu v ulicích a pohleďme, co nám budou vyprávět prastaré dlažební kostky.

Jednou, a byl to vskutku povedený den, vám takhle jedu, jak jinak než na kole, na nějaký seminář začínající v nechutně brzkých hodinách ranních. Pršelo a v důsledku toho prý na vozovkách bývá souvislá vrstvička vody smíšené s prachem, která prý gumové předměty kulatých i jiných tvarů svádí k aquaplaningu.

Ale vysvětlujte mi takovéhle drobné nuance přírodních úkazů! Jedu, vidím zatáčku a vrhám se do ni střemhlav, tedy v tomto případě spíše střemkol. Že bych přibrzdil, mě ani nenapadne. Zato přední kolo napadla pěkná lumpárna.

Slovensky by to znělo asi jako šmíííík! Ale nekřivděme tak příliš přednímu kolu, které bylo toho času již dobře vybaveno zimní obuví Panaracer. To ty kostky, které někoho napadlo pro vylepšení přelít asfaltem. A asfalt udělal na mnoha místech drol, drol, až se úplně vydrolil, tedy hlavně ve spárách.

Vzniká tak značně nestabilní, drncavý a klouzavý povrch, jenž vyniká skvělými abrazivními schopnostmi, jak jsem měl tu čest vzápětí se přesvědčit na vlastní koleno, gluteus maximus, kalhoty a mikinu. Ano byly to mé nejlepší kalhoty z Nextu, které si vysloužily dvě slušivé dírky v levé nohavici. Inu, zarašploval jsem si.

Ležérními pohyby se sbírám z vozovky. Protijedoucí taxikář, v tuto chvíli vlastně už protistojící, když jsem mu spadnul skoro pod kolo, konsternovaně stahuje okénko. Obdivně obhlíží místo potenciální dopravní nehody. Kouká na mě a povídá: "To ale muselo bolet, co?"

"... nein, danke..." Ani já jsem nevěřil, že se něco takového může stát, dokud se mi to skutečně nestalo. Ještě týž den, ještě s týmž krvavým kolenem a s týmiž děravými gaťami si to přiměřenou rychlostí šinu po pěší zóně směrem k domovu.

Padesátku předepsanou pro město jsem určitě nepřekročil. Kde se vzal, tu se vzal, zelenobílý mužíček. Nedalo mi dlouhého přemýšlení, abych správně vydedukoval, že se jedná o nasraného motorizovaného, v tomto případě tedy omotocykleného, policistu ve služební uniformě.

A copak tam prý panáček dělá, a jestlipak si panáček všiml, že je zde pěší zóna ("najn, vas hajst fůsgengrcóne?") a japato, že panáček nemá ve výpletu po dvou odrazkách na každém kole a japato, že nemá dynamo, zvonek a Großflächenscheinwerfer. A už tahá učitelský notýsek a cosi si doň zapisuje.

V rukou se mi ocitá takový malý bílý papírek, který byl příšerně drahý. Sám nevím, proč jsem si ho od něj kupoval. Inu byl to dobrý obchodník.

Sekám dobrotu, nekouřím a chci sex

Totéž místo o několik dní později v dopoledních hodinách. Tentokrát procházím inkriminovanou křižovatkou způsobně pěšky za současného tlačení velocipédu. Tu se náhle přitočí mladá, štíhlá, vysoká, pěkná dívka a něžně ku mně praví: "Brauchst du Sex?" (Potřebuješ sex?).

Inu, inu, všímavá dívčina, hned na první pohled pozná, co takovému opuštěnému a v ulicích města docela ztracenému jinochovi chybí. V hlavě spolu bojuje už jednou s úspěchem použitá myšlenka "Nein, danke" a zvědavost "Wieviel?" V realitě se mi z vyschlého hrdla dere jen zcela logická otázka, která by v tuto chvíli napadla každého správného muže: "Wie – brauchst?"

Neptejte se mě na to, co jsem tím myslel, nebo nedejbože na to, co jsem čekal za odpověď. Následoval hluboký vzájemný pohled do očí a několik slov v nepříliš srozumitelném jazyce jistého osmdesátimilionového západoevropského státu.

"Plesk!" To byla moje pravá ruka na mém čele. Čekali jste ji snad někde jinde? A na někom jiném? Haha, ha, haha, aha! Slečna si vydělává na ulici. Je to studentka a má málo peněz, tak proto to dělá. Dělá průzkum trhu a ptá se mladých lidí na ulici: "Rauchst du F6?" (Kouříš F6?), přičemž F6 jsou prý ty nejlevnější a nejhnusnější cigára široko daleko a šestka se v německé výslovnosti až podezřele podobá sexu.

Takže pozor! V žádném případě nepodceňujte fonetiku! A obrubníky! A létající kola!