Kdo chce běhat jako ďábel, musí trénovat jako kráva!

Vzhledem k projektu oběhu Islandu, určenému ku slávě a prospěchu Sportovního klubu vozíčkářů Praha, který už zanedlouho vypukne, je jistě dobré míti na paměti i přiměřenou přípravu fyzickou.

O dostatečnou přípravu psychickou se mi více než dostatečně starají sponzoři. Ale o tom později.

Víkendová dvoustovka

Přiznám se, že nejsem příliš velkým příznivcem běhání odnikud nikam, na oválu pořád dokola a jen pro to nahltání dostatečných kilometrů.

Jak nemá jedno kolečko aspoň 20 kilometrů, tak není můj kamarád. Nejraději běhám smysluplně. Někam nebo pro něco. Třeba do práce nebo z práce. Nebo na pracovní schůzku. Chce to tedy vždycky nějaký dobrý nápad, aby to běhání k něčemu bylo.

Co čert nechtěl. Na víkend kamarádi připravili malý komorní závod Matahari Elbe Challenge 2012. Že prý pádlují po Labi (potažmo Vltavě) směr Německo. A nejraději až do Drážďan! Přes 200 kilometrů.

Když se ucho utrhne aneb Elbe Challenge 2012

 Prý se k nim přidají cyklisté chtějící pokořit přidruženou cyklostezku. Já že bych byl jediným běžcem ve startovním poli. To zní lákavě, ne? První místo mezi běžci zaručeno! Přislíbeny byly rovněž mažoretky, alegorické vozy a čestná občanství několika měst po trati. Nelze odmítnout! Navíc, když se mi stala ta věc se sponzory…

Osamělost přespolního běžce

Oslovil jsem (s pomocí několika zdarma pracujících otrokyň) přes 80 firem nejrůznějšího zaměření. Od běhu, přes outdoor, od bankovních domů přes výrobce techniky až po producenty nápojů. V tomto širokém a dlouhém zástupu se našel jediný statečný – developerská firma CTP Invest. V podstatě za svůj podíl na realizačních nákladech projektu nic nechce.

Jednatel společnosti, Holanďan, je vášnivým triatlonistou. A zřejmě má pochopení pro magory. Protože proč by to jinak dělal?!

Ostatní se k tomu postavili jinak. Firmy, které chtěly projekt takříkajíc koupit se vším všudy, už několik měsíců nekomunikují. Jiné se bojí. Bojí se podpořit nápad někoho z ulice.

Jó, to kdyby třeba zase Nedvěd někde běžel půlmaratón, to by byla jiná! Sázka na jistotu. Firmy si rády hrají na dravý marketing. A zapomínají, že dravce dělá predátorem i jeho odvaha. Je snadné být štikou v rybníce, když vám narostly největší zuby. Ale co takhle jiný rybník? Tam může být pár věcí trochu jinak. A odvaha jde rychle ke dnu. A podpořit nějakého nýmanda, byť se skvělým nápadem? Příliš velké riziko! Mohlo by to stát nějaký ten zub…

A co takhle "Odvážnému štěstí přeje" a "Kdo riskuje, vyhraje." To už neplatí?

Až budu měnit zaměstnání, určitě půjdu do marketingu. Zdá se, že v tomto směru je na našem trhu mnoho skulin, kde ještě nepochopili, jak se u nás chodí štěstíčku naproti a jak se mrská kapříkama. Řeknu vám, je velmi úsměvné poslouchat zástupce některé z nadnárodních korporací, kterak štká, že finančně do projektu jít nemůžou, neb nemají peníze. A přitom oba víme, že i ty nejdivočejší kalkulace nákladů projektu se jen stěží vyrovnají půldennímu obratu v jedné z jejich tisíců prodejen po celém světě.

Lodí, nebo letadlem?

Abych to shrnul – v podstatě měsíc před spuštěním projektu není jasné, jestli na Island odletím, nebo odpluji. Jestli bude na doprovodné vozidlo (které se může stát lákavou reklamní plochou) se skromným doprovodem zajišťujícím nezbytné záležitosti, nebo jestli v tom budu úplně sám.

Zatím to vypadá na to druhé. A to druhé s sebou nese otázku: Kam s tím? S tím vším vybavením, které budu potřebovat na měsíc každodenních maratonů poblíž polárního kruhu. Do vozíku!

Je potřeba prověřit jeho přednosti i nedostatky. Matahari Elbe Challenge se svými dvěma stovkami kilometrů je ideální příležitost. Jo, jdu do toho a zkusím, kolik se dá za tři dny uběhnout s vozíkem plným stanu, karimatky, spacáku, jídla, pití, náhradního oblečení a obutí.

Navíc organizátoři nabízejí nehynoucí slávu. Není o čem přemýšlet. Jde se, tedy běží se do toho!

Zbývají už jen bohové

Narychlo burcuji jednu cyklistickou kamarádku, aby mi na trati nebylo smutno a bylo s kým sdílet každodenní radosti i strasti. Nutno říci, že to byl skvělý nápad. Nutno přiznat, že bez její psychické podpory nebylo by se mi bývalo běželo tak lehce.

Co vás budu napínat - za tři dny jsme zvládli několik málo kilometrů přes 200, a to i s velkou časovou rezervou na návrat vlakem domů.

Vypadá to, že na Islandu to půjde. I když to nepůjde. Nebudou-li sponzoři, nebude doprovodné vozidlo a nebude ani doprovod. Naštěstí mají lidi schopnost běhat i bez přízně sponzorů. A o co více bude jejich přízeň chybět, o to více mi snad budou nakloněna severská božstva. Třeba taková přízeň boha islandského počasí by se určitě hodila.

INFO:  Běžci na HORYDOLY a Run30 a Run30 na Facebooku

René podporuje vozíčkáře, vy mu v tom pomáháte