Půlmaraton naboso

Na trati bylo bosých běžců více. Část trasy jsem absolvoval po boku muže v suknici Tomáše Zahálky. Zúčastnil se i můj běsobohý mentor Július Pataky a zaregistroval jsem přítomnost minimálně jednoho dalšího neobutého běžce z cizokrajných zemí. Běhání naboso není nic nemožného. Jak je to ale možné?

Pozor na lopatu!

Július Pataky k tomu říká: „Chodidla, která chodí nebo běhají často bosé, se po určitém čase otuží a vznikají na nich mohutné svalové polštářky, jež vlastně vytvářejí pohodlí při dopadu chodidel na tvrdý povrch. Takže si člověk nemusí dělat starosti, že by rázy na tvrdém terénu šly přímo do kloubů a tím je poškozovaly. Tento proces otužení chodidla trvá určitou dobu, i několik let.“ Je pravda, že já jsem se intenzivnějšímu běsobohému tréninku věnoval od druhé poloviny prosince. Nicméně už asi dva roky před tím jsem na konce tréninkových jednotek pocitově zařazoval výklus naboso. Od několika set metrů po několik kilometrů. Podle toho, jak byl zrovna ostrý štěrk nebo dle výše sněhové pokrývky.

A Július pokračuje: „Potom je však pohodlí bez bot už všude, bez ohledu na to, zda je povrch měkký nebo tvrdý. Kůže neztvrdne, ale zhouževnatí. A zvětšeným svalovým polštářkům se nevyrovná ani ta nejdražší vypolstrovaná běžecká bota. Celý tento proces můžeme přirovnat tomu, jako když člověk z kanceláře jde dělat lopatou. Jeho jemné ručičky trpí a za krátkou dobu mu na nich vzniknou krvavé puchýře. Ale na druhé straně člověk zvyklý na manuální práci může lopatou dělat i celý den a jeho ruce si libují. A s nohama je to přesně to samé. Jenomže tady vstoupilo do hry strašně moc domněnek a racionálního myšlení, takže se člověk vzdálil pravdě. Ověřit si znovu tuto pravdu, že chodidla nepotřebují tak velkou ochranu, jako je bota, a dokonce, že jim můžou boty ublížit, vyžaduje přestat s teoriemi a prakticky si to na sobě vyzkoušet. K této pravdě se mi podařilo přiblížit tím, že vytrvale bosou chůzi a běh pěstuji už přes 25 let. V mých chodidlech se příjemně chodí i běhá, snad kromě ostrého štěrku, po čemkoliv.“

Zpátky na stromy!(?)

Ještě naši dědové a babičky prochodili a za mládí proběhali podstatnou část roku naboso. Proč z toho dnes děláme takovou vědu? Proč si o přirozených věcech myslíme, že jsou nemožné? Jak si tak běžím pražskými ulicemi, napadá mne, jaké to asi tenkrát bylo, když si člověk poprvé v životě navlékl ponožky, či spíše onuce, a nasoukal svá chodidla do bot. Ještě dnes si to můžeme zkusit a zažít přesně to samé – na horních končetinách. Navlékněte si ruce do ponožek a pak si přes ně převlékněte třeba úzké kožené palčáky tak, aby téměř znemožňovaly jakýkoli pohyb prstů. A užívejte si to po celý den, po celou dlouhou dobu, kdy máte na nohou boty. Dobrá zápařka a hnus, že?! Omezená hybnost, otupělost, nedostatek hmatového kontaktu s okolím. A toto provádíme svým nohám prakticky několikrát denně…

Zen a jeho hůl

Nejlepším tréninkem, jak se naučit setrvat ve stavu teď a tady je bosá chůze nebo bosý běh. Chodidla vnímají podložku, vnímají to, po čem chodíme, tak nemůže mysl ulétnout a nemůže bloumat do minulosti nebo budoucnosti, ale musí neustále věnovat pozornost tomu, co se děje pod chodidly. Jinak hrozí zakopnutí, nebo šlápnutí na ostrý předmět a podobný malér. Takže neustálý režim teď a tady. Člověk v botách nemusí neustále věnovat pozornost tomu, kam šlápne, ale může být ve svých myšlenkách všude možně. Mysl mu pobíhá a on nevnímá, co probíhá právě teď. Nemusí tolik dávat pozor na to, aby se neporanil. Je vlastně mimo. Mimoňovi čas ubíhá mnohem rychleji, než tomu co je teď a tady. Záblesky přítomnosti jsou jako obrázky vytržené z plynulého filmu, kterým bychom se mohli kochat. Proto čím je člověk starší, tím více si stěžuje na to, že mu čas rychleji utíká. Z plynulého filmu dokáže vnímat pouze silnější chvilky, jako jsou Vánoce, pondělky, čas oběda, probouzení. Během ostatního času věnuje pozornost dramatům tvořícím se a zanikajícím pouze v jeho hlavě.

Bosé nohy při chůzi nebo běhu převádějí pozornost z hlavy dolů a tam se netvoří myšlenky, tam se žije. V zazenu adepti sedí ve vzpřímené pozici a udržují si svou bdělost. Myšlenky jim samozřejmě tečou, vznikají a zanikají, ale jejich nejdůležitějším úkolem je nevěnovat žádné z nich pozornost. Někdy se přece jen stane, že silná myšlenka zenového mistra vytrhne z koncentrace a on pak sedí shrbeně. Pokaždé má službukonající kolega za úkol takového „meditujícího“ pořádně praštit holí přes záda.

Nic pro mimoně!

Na podobném principu funguje i bosá meditace. Nedáváš pozor, protože jsi mimo, tak zakopneš, nebo šlápneš na něco nepatřičného. Přitom existují situace, kdy upozorňování na návrat do režimu T&T je mnohem brutálnější. Například při práci na cirkulárce, jízdě na motorce nebo v autě.

Přestavme si, že by se poslanci domluvili, že do jednacího sálu budou vstupovat pouze bosí. Spolu s botami by před dveřmi zůstala velká část sobectví, pýchy chamtivosti a cynismu. Byla by větší ochota naslouchat jeden druhému a ochota se na něčem domluvit. Boty podporují pocit oddělenosti a likvidují pokoru. Lee Hazlewood, autor  písně „Boty proti lásce“ dobře věděl, o čem mluví,  když říká, že boty všechno hezké pošlapou. A tak si všichni šlapeme po štěstí, ani si to neuvědomujeme.   

Takže žádné džej-ent-tý ale tý-ent-tý. A tý se taky připoj! Po 17letých maratonských zkušenostech uběhnu tento rok svůj první maraton naboso. Projekt běsého bohání je věnován sportovcům na vozíku. Za každý naboso naběhaný kilometr posílám vozíčkářům korunu. Máš-li rád magory, výzvy a sny, prosím, připoj se! I malý dar je velká pomoc. Můžeš sledovat mé výkony a za každý boso-kilometr věnovat určitou částku, nebo si začni plnit svoje vlastní sportovní sny, přijď za námi se svým vlastním projektem, staň se Spojencem!  

Tuto rubriku připravujeme s laskavou podporou reflexních terapeutů manželů Patakyových.