Vánoční náladový koloběh z Řípu do Prahy, XXII. ročník

Hned pod kapličkou na oné památné hoře praotce Čecha, Lecha a Pecha zaznívá sobotního promrzlého jitra startovní výbuch nafouknutého papírového pytlíku od cukru krystalu. Do pohybu se dávají stovky nohou ve sportovní obuvi. Cyklisté nalevo, běžci napravo. Na jediný kilometr si mizí z očí, aby pak na kilometrech zbývajících do necelé padesátky dostáli jediným třem fér pravidlům této ďábelské hry: 1) dvojice neztrácí vizuální kontakt, 2) na kole jede vždy jen jeden, 3) kolo se předává z ruky do ruky. 

To nic, to se jen blýská na lepší časy

Uháníte si takhle po zasněženém poli, do očí vás šlehá první sníh nesený, na islandské poměry, příjemným větříkem. Nohy ladně počvachtávají ve směsici rozježděné ornice, tajícího sněhu a tlející flory. Po příjezdu do ztichlého lesíka vnímáte jen spokojené předení řetězu na pastorcích. Jako by kdesi velký tlustý kocour ulehl hned za kamny do své ošatky a spokojeně si užíval dne. Kamna…, ne, ne a ne! Toto slovo patří na seznam zakázaných věcí, o kterých se teď nesmí ani mluvit, ani přemýšlet. Ještě několik hodin bude třeba vzdorovat živlům. Pro mozek je lepší, když se bude zaměstnávat myšlenkami na Grónsko, Island, severní zmrzlé kraje. Mohlo by být hůř. Stačí si to uvědomit – a hned je líp. Na zádech mě hřejí dva litry domácího čaje v izolovaném dromedářím pytlíku. Aspoň něco. Aspoň něco, čím můžu zavařit virům ve svých horních cestách dýchacích. Tedy samozřejmě kromě toho čerstvého vzduchu a ne zrovna příznivých podmínek k jeho rozmnožování.

Dopředu hleď, kašli na zeď!

Na maratonské zdi jsem nikdy nevěřil. To bych třeba taky mohl zjistit, že se pohybuju v labyrintu zdí bez východu. Mám jen zdi pozitivní deviace a euforické záchvaty. Jeden z nich mne potkává právě v lesíku. V hlavě se rozeznívá útržek nějaké písně. Většinou zrovna té, kterou nesnášíte a které se pak po několik hodin nedokážete zbavit. Vysvobozením v takových chvílích bývá snad jen hrůzostrašný pád spolubojovnice, jež zrovna zapíchla přední kolo do nějakého rigolu a v plné rychlosti se vrhá střemhlav přes řídítka, aniž by pochopitelně stačila vycvaknout nohy z espédéček. Následuje bolestivé naražení choulostivých partií do řidítek, štangle a zezadu se přidává i sedlo dopadající na naštěstí opřilbovanou hlavu. A písnička je pryč! Hurá! Tedy vlastně fuj! To byl ale ošklivý pád­! „Žiješ?!“

Startovní pole se trhá čím dál víc a víc. Jsou úseky, kdy před sebou ani za sebou nevidíte živou soutěživou duši. Jen na posledních pár kilometrech se zvolna míjíme nebo honíme s několika dvojicemi. Pámbu dopustil, motyka spustila a my dosáhli cíle. Pánskou smrtelnou chorobu na sedm to sice nevyléčilo, ale člověk alespoň neproflákal sobotu, že? A měl alespoň nějakou omluvu pro to, že je špinavější než princezna Sněženka po dvanáctihodinové šichtě v rýžovém poli. No a pak taky za ty párky a pivo v cíli to stálo. Ona i ta nejobyčejnější věc chutná jako mana nebeská, když si jí opravdu zasloužíte. Snad jsme si ji zasloužili. A snad si ji zasloužíme i příště! K tomu nám dopomáhej… Perun!

Koloběh Říp - Praha na Horydoly:

Na kole i pěšky z Řípu do Prahy