Dolomitenmann stojí za vidění

"Film je kolektivním dílem," uvádí režisér Marian Schiebl. S Dolomitemannem má už patnáctileté zkušenosti.

Každý rok tento fascinující štafetový závod natáčí s početným filmovým štábem. Letošní film vyrobila agentura Ages.

Jak je obtížné natočit film z prostředí, kde se pohybují desítky dalších filmových a televizních štábů?

Množství kamer dnes patří ke každé významnější sportovní akci, to není problém. Občas se, samozřejmě, kameramani natáčejí navzájem, ale to patří k věci. Většina kameramanů a fotografů se navzájem respektuje a dokážou si vyjít vstříc.

Co však naopak problémem je (a zdaleka nejen v Dolomitech), jsou zástupy lidí, kteří fotografují svými mobily a je jim naprosto jedno, kdy a kam vlezou. Nemají žádnou zodpovědnost, žádné profesionální návyky, žádný odhad situace, neberou na nikoho a na nic ohledy, na sportovce ani na ostatní kamery, je jich moc a domluva většinou není možná. Někdy dojde i na pár facek.

Tam, kde je koncentrace profikamer velká, typicky na startu a v cíli, zasahuje pořadatel a parceluje prostor pro vyvolené (čti: velká rakouská média) a ty ostatní. Pak už záleží jen na drzosti a průbojnosti štábu v konkrétní situaci. Je to boj. Na kopcích se ale všichni nějak srovnají.

Snažil jste se o originalitu, nebo spíš reportážní přístup?

Film, jaký děláme, není reportáž. Pokud si pustíte Dolomitenmanna tak, jak ho pojímá například štáb České televize, je to vlastně jen šot do Branek bodů sekund protažený na dvacet minut. To není kritika, jde prostě o jiný žánr.

My se snažíme o formu sportovního dokumentu, kde tolik nejde o ty branky a body, ale spíš o emoce. Základní fakta tu samozřejmě zůstat musí, ale každý outdoorový film by měl jít hlavně po emocích. Člověk proti člověku, člověk proti přirodě, člověk proti okolnostem. To je to podstatné, to přetrvává a oslovuje diváka i s časovým odstupem. Dobrý sportovní dokument funguje, i když si ho pustíte za pár let po akci.

Kolik lidí na pracovala přímo v terénu, aby se daly zaznamenat všechny disciplíny?

Náš letošní štáb měl 15 lidí. I kdyby jich bylo 150, tak při tomhle typu závodu nemáte šanci postihnout všechno, co byste chtěli. Točíme v Dolomitech už patnáct let a ta zkušenost musí být znát. Během závodu mají jednotlivé štáby přesný rozpis natáčecích míst, kamery se přesunují podle plánu pěšky, auty i vrtulníkem.

Přesuny, to je samozřejmě největší problém. Příklad: Jsem na druhém startu padáku a vím, že během minuty se musíme sebrat a z horské sjezdovky uhánět do centra města do cíle kajaku. Okolo se odehrávají super dramatické situace, o které bych ve filmu hodně stál, ale já musím přinutit vztekle nadávajícího kameramana, aby to okamžitě zabalil. Pak jedeme autem, míjíme nádherné záběry a nemáme žádnou šanci je natočit. Protože jinde na nás čekají taky bezva záběry, bez kterých se film neobejde. A tak je to pořád dokola. Něco za něco - to je v tomhle závodě naprosto přesné heslo. Ale nepotěší to.

Vidí filmař závody jiným pohledem, než divák, nebo jsou jejich pohledy v zásadě stejné?

Filmař vše vidí samozřejmě úplně jinak, než divák. Divák se přišel pobavit. My musíme udělat film. Například kameraman vidí závod jen úzkým výsekem v hledáčku, nemá šanci vnímat okolí a hlavně se musí pekelně soustředit na svoji práci. Tady se každá situace odehraje jen jednou. A většinou dost rychle. Když ji propásnete, tak ji prostě nemáte. Hotovo.

Záběry musejí kvalitou obstát samy o sobě, ale musejí fungovat i v rámci filmu. Všichni kameramani by tedy měli dodržovat určitý styl, na kterém se předem dohodneme. Například letos jsme šli do experimentu - skoro všechno jsme točili z ruky bez stativů. Musí se to udělat dobře, aby to nevypadalo, že kameru měl v ruce zběsilý amatér, ale aby dynamika obrazu cíleně podpořila dynamiku závodu.

Režisér zase musí předem (to je klíčové slovo!) vědět, co chce a jak toho dosáhnout. Nelze všecko jenom reportážně pokropit a doufat, že ve střižně se to nějak uplácá. Tedy, taky to jde, ale na výsledku se to zatraceně projeví. Takže pro diváka je závod časem pohody, ale pro nás časem jednolitého stresu.

Možná neuctivá otázka: Je Dolomitenmann ve skutečnosti dramatičtější, než váš film, nebo jde spíš o nudnou záležitost, kdy okolo diváků občas někdo proběhne, proletí, nebo projede?

Dolomitenmann samozřejmě dramatický je. Ale ve filmu nutně vše vidíme zhuštěně. Žádný divák také nepostihne všechna zajímavá místa na trati, ačkoliv také diváci se vždy přesunují podle vývoje závodu.

Letos se do Lienzu přijelo podívat přes třicet tisíc diváků, takže o vyloženě nudný podnik patrně nepůjde. Není to rallye, kdy kolem vás ve vteřině něco prosviští a hotovo. Tady hraje všechno - úžasné hory, nádherná řeka, více než stovka družstev, opravdu extrémní trasy a extrémní výkony. Stojí to za vidění.

Booking.com