K Brnčalce na horském kole

V Popradě se nacpu i se svým šestnáctikilogramovým ocelovým ořem a batohem plným horolezeckého haraburdí do električky a ušetřím tak dvacet kilometrů po silnici do táhlého kopce.

Z Tatranské Lomnice (850 m n.m.) jedu po autostrádě Slobody přes Matliare (880) k autobusové zastávce Biela voda (920). "Tady to začne," říkám si a jsem připraven na všechno. Až na chatu je to po žluté turistické značce osm kilometrů s převýšením přes šest set metrů.

Drobný štěrk

Ještě pár stovek metrů si užívám pevného podkladu a mírného stoupání. To se nenápadně, ale velmi rychle mění v prudký výjezd. Ještě mám dost sil, abych minul rozcestník se zkratkou do Matliarů (1020), ale abych obdivoval krásy přírody už nemám. Z předchozích cest si pamatuji, že podle mnou zurčí potok, teď mi zurčí pot z čela.

Jako mezek šlapu dál širokou cestou, kudy projede terénní náklad'ák. Drobný štěrk mi klouže pod pneumatikami, i když se snažím neustále jet v sedě. Přejíždím mostek přes potok, na pár metrů si oddechnu a zase šlapu co to dá. Vyjedu ještě jeden výšvih a jsem na rovince u Šalvijového pramene (1230). Smutně koukám po turistech, co tu odpočívají na lavičkách a pijí chladnou vodu. Vím jak je to příjemné, a proto raději nesesednu. Taky bych mohl stoupání vzdát!

Další můstek mně vede do lesa s prudkým esovitým úvozem. V zimě je to pro lyžaře past, protože z velké rychlosti se tu musí v ledovém korytu přibrzdit doslova na pár metrech. Teď se tady střídá hlína s pevnými skalami, a tak si můžu stoupnout do pedálů. Daří se a mohu si na půl kilometru odpočinout v mírnějším svahu v hustém lese. Stačí to tak sotva na vydýchání. Začínám už ale nepříjemně cítit popruhy těžkého batohu na zádech.

Volné kameny

Další výšvih mne trochu děsí předem. Serpentiny, kde se cesta zúží přesně na kola terénního gazíku, se však vyjet dají. Co mne však dvakrát shodí s kola, je následující povlovné stoupání. Na mokrém skalním podkladu se tu volně pohybují kameny velikosti pěsti až hlavy dospělého muže. Mezi tím kličkovat je záležitostí pro trialisty a ne cykloturisty s neodpruženým těžkým kolem a ještě k tomu patnáctikilovým batohem na zádech. Někde tady registruji dva cyklisty na freeridových kolech, kteří na nich lehce a elegantně hopkují z kamene na kámen. Už se těším jak tudy pojedu za týden dolů jako oni.

Zbývají už jen jedny serpentiny mezi zábradlím a vyjíždím k lovecké chatce. Odtud se cesta zase rozšiřuje a ubývá na ní kamení. Jenže ubývá i sil, a tak melu z posledního. Ještě je to pěkný záhul. Konečně vyjíždím z lesa, sklon cesty se mírní, kličkuje podél potoka a mohly bych si vychutnávat amfiteátr největších tatranských skalních stěn. Jenže já šlapu mezi kosodřevinou s jedinou touhou, aby to už skončilo.

Konečně Brnčalka (1551). Jediné, čeho si všimnu ještě před tím, než odhodím kolo na zem, že na cestu se chystá rodinka na trekingových kolech. Odhadují, že značka cyklotrasy je zmátla natolik, že sem museli bicykly vynést na zádech a stejně tak je dostanou i do údolí.

Konečně dolů

Horolezectví bylo příjemné, počasí suché, a tak po týdnu zase nasedám na kolo a jedu dolů. Na hranici lesa dojíždím terénní džíp horské služby, nějakou dobu se držím uctivě za ním, ale když musí několik zatáček projíždět na několikrát, aby se do nich vešel, předjíždím ho.

Horlivě šlápnu do pedálů a rozjedu se. Stačí chvilka nepozornosti a rozkrokem dopadám na představec. Jako zázrakem nehoda nekončí přemetem, ani batoh mi nepřepadl přes hlavu a jenom horolezecké přilba sklouzává přes oči. Kdybych se mohl pozorovat, asi bych neudržel bránici.

Kamení se snaží ze mě vytřepat duši a vzpomínka na freeridisty zůstává na mém tvrdém kole jen snem. Horská služba mě předjíždí u autobusové zastávky, chlapíci v červených svetrech se na mě šklebí a mávají. Konec terénu mě dostává do cyklistické euforie, a tak jedu po silnici až do Popradu na vlak.

Už nikdy

Na nádraží si slibuji, že na Brnčalku po cyklistické trase už nikdy nepojedu. Pěšky se to chodí dvě až tři hodiny, na kole to nahoru trvalo také tolik a dole jsem byl za necelou půlhodinku. Stejně rychle jako na lyžích.

Ve vlaku cítím mokro mezi nohama. Nějak se mi ale nezdá, že bych byl ještě pořád zpocený. Teprve na toaletě zjišťuji, že mi z roztrženého stehna teče krev. Představec mi při nechtěné akrobatické vložce roztrhl kůži a já si toho v tom fofru nestačil všimnout.

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě