Obr Drásal 2020

Prolog

V roce 2011 jsem se nechal ukecat a spolu se svým bratrem jsme vyrazili do Švýcarska na jeden z nejtěžších jednodenních závodu na horských kolech  Grand Raid Cristalp. Já jel dlouhou trasu, brácha poloviční. Ta dlouhá trasa měla délku 135 km a 5,5 km převýšení. Když jsem se tehdy dopotácel do cíle, zařekl jsem se, že v životě už nic podobného nikdy ale skutečně nikdy absolvovat nechci a nebudu.

Jak šel čas, vzpomínky na depresivní zážitky ze závodu se postupně stávaly vzpomínkami veskrze pozitivními. A po pár letech jsem dospěl k názoru, že to bylo veskrze super, a začal pokukovat po něčem podobném.

Závod

Na rozdíl od závodu v Alpách, který je hlavně o jízdě po kamenitých cestách, Drásal se vyznačuje jízdou v bahně. Jízdu v bahně zrovna nemusím, ale myslel jsem si, že to zase až takový problém přeci nemůže být. Trochu mi proto zarazila poznámka souseda z kempu v zámecké zahradě, zkušeného místního matadora, kterou pronesl v předvečer závodu poté, co projel příjezdovou polní cestou, kde byly malé kaluže a trocha bláta: "No loni se na tý cestě prášilo a nahoře bylo docela dost bláta. Tak to jsem tedy zvědav, jak to tam letos bude vypadat!"

Během závodu jsem si mnohokrát na jeho slova vzpomněl. Bláto jsem měl úplně všude. V espédečkách se bláto proměnilo v kvalitní beton. Kolo jako celek se na dlouhé hodiny stalo pod nánosy bahna jen jeho vzdáleným příbuzným. V některých místech byly blátivé kaluže tak hluboké, že v nich zmizel komplet převodník. Zvuky, které se ozývaly z  převodníku a kazety, byly úděsné. Materiál trpěl a duše majitele ještě víc. Pro zpestření byly čas od času cesty rozryté pásy a koly lesácké mechanizace. Všude poházené zbytky větví, kmenů a kůry. A ve sjezdech byla často tato směs doplněna potůčky vody.

Musím ale objektivně přiznat, že čas od času se objevili pasáže, kde bláto nebylo. Problém v těchto pasážích byl ale zase jiný. Ty pasáže byly tak strmý, že se nedaly vyjet a kolo se muselo tlačit.

Pak tam bylo pár pasáži, kde se vážně dalo normálně jet a trochu si odpočinout. Takový dojezd do Trojáku, svezení po asfaltové cestě k občerstvovačce, bylo balzám pro unavené tělo.

PŘEHLED ZÁVODŮ: Cyklomaratony pro každé kolo.

Všechny ženy viděly cíl

Startovalo se ráno v 5:30 hodin z náměstí v Holešově. Na zdolaní celé trasy stanovili pořadatelé časový limit 15 hod. Na 7. ročník Obra se přihlásilo 120 účastníků, z toho 10 žen. Na rozdíl od mužů pak všechny ženy do cíle dojely. Klobouk dolů.

Trasu Obra lze rozdělit na 3 části. První část (52 km) a třetí část (68 km) je shodná s áčkovou trasou Drásala. Druhá část (52 km) je kromě úvodních 10 km a propojovacího 10 km úseku shodná s první částí. 40 km přes Kelčský Javorník (863 m n.m.) se jede dvakrát. Z pohledu kvality povrchu je tento údaj hodně důležitý, jelikož po projetí závodníků Obra prvním kolem a následným projetím trasy závodníky áčka byl stav trati ve druhém kole příšerný. Bahno hlubší, rozježděné pasáže delší. A nohy i tělo utahanější.

Když jsem po téměř 8 hodinách dorazil podruhé na občerstvovačku na Troják, měl jsem v nohách 104 km a 3250 výškových metrů. Proti plánu jsem měl 45 minut sekeru. Chytaly mě křeče do obou nohou a bolel žaludek. Těšil jsem se na občerstvovačce na chleba se sádlem, ale došel. Poslal jsem domů optimistickou SMS, že žiju, a začal přemýšlet co dál. Do cíle to bylo už pouhých 68 km. Co to je... A hlavně podlé výškoměru už jen 1000 výškových metrů. Napil jsem se. Snědl banán a s plnou vervou se pustil do poslední, třetí části Obra.

Při přihlašování na závod mě příjemně překvapila informace o parametrech závodu. Pouze 4,3 km převýšení a zkrácení na 172 km.

Pasáž mezi Trojákem a nejvzdálenějším místem trasy – Semetínem byla nekonečná. Nahoru dolů. Na některé pasáže si nemohu vůbec vzpomenout. Těch cca 20 km jsem jel 2 hodiny. Krize na mě dolehla v plné parádě. Když jsem si v Semetíně postěžoval jinému účastníkovi, že mi už výškoměr ukazuje nastoupaných 4000 m a on mi s nádechem rezignace potvrdil, že mu ten samý údaj ukazuje i jeho navigace, ozval se za námi další cyklista se slovy: "Mě to bylo taky divný. Trasa je skoro stejná jako loni. A to bylo přes 5 km. To letos nebude jiný." A měl pravdu.

Operativní změna plánu: Dojet!

V ten okamžik jsem operativně změnil plán. Nový plán zněl: "Dojet do cíle v časovém limitu!" Na samém chvostu startovního pole nás jelo tak 10. Různě jsme se dojížděli, předjížděli a hlavně povzbuzovali. Bylo vidět, jak každý překonává krize – to když předjížděl, a jak se do krize vrací – to když byl předjížděn. Ale každého hnala motivace dojet. A tak se vždy oklepal, zvednul hlavu a jel. A nebo šel a tlačil kolo do kopce, který běžně vyjede i bába s nůší.

Na 150 km jsem měl na hodinkách čas 12 hod. Do cíle 22 km.

"Máš na dojetí do cíle 3 hodiny. To je průměr 7 km/hod. To dojdeš pěšky," dobíjel jsem v hlavě motivaci. Dopil bidon, dojedl poslední energetickou tyčinku a vyrazil.

Bláto a pády si vybraly svou daň na materiálu. Ohnul jsem patku u přehazovačky, a tak se mi stávalo, že mi spadnul řetěz a zasekl se mezi dráty a kazetu. Dolovat řetěz obalený blátem ven bylo šílený. Čas utíkal a časový limit pro dojetí závodu se tenčil.

Konečně jsem dorazil na poslední občerstvovačku trasy, na 164 km. Těch 14 km jsem jel neuvěřitelné 2 hodiny. Z toho jsem snad 30 minut nahazoval řetěz. Do cíle 8 km a jedna hodina do limitu. Měl jsem za to, že z občerstvovačky to bude do cíle už jen z kopce. Ale nebylo. Málem jsem se rozbrečel, když jsem po pár set metrech odbočil opět do kopce.

Naštěstí po pár desítkách metrů kopec skončil a nastal vytoužený sjezd. Jak jinak než blátem. Přede mnou tlačil jeden utahaný účastník z kopce kolo. Byl tak utahaný, že měl strach na kolo v tom hlubokým blátě nasednout. Když jsem ho před sebou zahlídnul, bylo pozdě. Pokusil jsem se vybočit z ideální stopy, abych ho minul. Přední kolo se nekompromisně v hlubokým blátě zakouslo a já skončil v kotrmelcích. Nebyl to ten den první pád. Zběžně jsem zkontroloval stav kola. Jevilo se v pořádku. Tělo jsem raději ani nekontroloval. Setřel jsem bláto z řídítek, letmo otřel sedlovku a naštěstí se mi podařilo hned na první pokus v rozbláceném úvozu opět nasednout na kolo a v hlubokém blátě se rozjet.

Poslední kilometry byl krásný sjezd po pevném povrchu. Před cílem trocha kličkování a před 8. hodinou večer konečně průjezd cílem.

Chleba snědený, myčka odmontovaná, spánek nepřichází

V cíli bylo už takřka liduprázdno. Organizátoři ve velkém balili. Lístek na jídlo jsem si tak mohl akorát namazat na chleba. Tedy kdyby mi ho tam někde nechali. Poslední myčku na kolo mi odmontovali těsně před nosem. Naštěstí tam byla ještě bokem jedna hadice na vodu, kde naštěstí tekla i voda. Tak jsem smyl z kola alespoň ty nejhorší nánosy bahna. Sám sebe jsem opláchl v zámeckém rybníčku. Hladový jsem se odpotácel do kempu v zámecké zahradě. Dostal do těla zbytky snídaně, dopil teplou kolu a zalezl do spacáku.

UBYTOVÁNÍ: Chaty, chalupy, apartmány a penziony na Zlínsku

Booking.com

Jestli se někdo myslí, že člověk po takovým energetickým výkonu okamžitě usne, tak vězte, že opak je pravdou. Tělo je tak rozpumpovaný, že se nedokáže zklidnit. Pořád funguje a ne a ne se vypnout. Žádný switch off. Vřele doporučuji.

Pár údajů o trase: Ukázalo mi to nakonec 5090 výškových metrů a 175,2 km. Do cíle jsem dojel za 14 hod a 25 minut. A nebyl jsem poslední.

Zobrazit místo Běžky a kola na větší mapě

Chci poděkovat Lidce Polišenské, že mi umožnila do toho článku použít své krásné fotky ze závodu.