Se psy musíte chtít žít

Michal Tobi Tobiášek nejraději nahání Fleka. Na mistrovství světa v Německu 2006 spolu obsadili druhé místo. Daří se jim také letos. Na Mistrovství Evropy dorazili do cíle jako třetí. I do dalších let mají v plánu šlapat svým soupeřům – a zároveň kamarádům – na paty.

Jak to všechno začalo?

Před šesti lety jsme si se ženou pořídili psa, německého krátkosrstého ohaře. Měl ale tolik energie, že jsme nevěděli, co s ním. Přes internet jsme se dostali k závodům psích spřežení. Souběžně s tím jsme ho cvičili na podzimní myslivecké zkoušky, následovalo pár honů. Mushing nám nakonec seděl nejvíc.

Byl na začátku jeden pes, nebo jste začal hned ve velkém stylu?

Vyzkoušeli jsme si objet na nečisto komplet jednu závodní sezónu s prvním psem. Tak jsme se vnitřně přesvědčili o správnosti pořízení dalšího evropského saňového psa. Každý, kdo si chce pořídit jakékoli zvíře, si tím musí být jistý. Čeká ho kromě legrace taky spousta práce a obětování. Založit zčistajasna smečku ani snad nejde. Teď máme šestiletého kraťase Ritchiho a tříletého saňového psa Fleka. Zvažujeme další dvě štěňata.

Kolik psů vlastně musí člověk mít, aby se mohl účastnit oficiálních závodů, myslet na dobrá umístění?

Pravda, třeba na scootering stačí jeden, ale je tady vždy určité riziko, že se pes zraní, bude nemocný... Začít jezdit na závody můžete úplně s každým zdravým psem, starším jednoho roku. Rozhodně by neměl být agresivní. Myslet na dobrá umístění už chce dost práce na sobě a hlavně psovi. Jezdit hodně po závodech, aby se pes otrkal. Navíc dnes už na bedně jiného psa než ESP (v otevřené kategorii) nevidíte. Jinak ale budete mít určitě dobrý pocit byť i z posledního místa s každým psem. A zato to stojí. Vypiplat si doma jednoho šampióna není zrovna jednoduchý, mít jich doma např. pět na individuální discipliny a vybírat si toho, který je v nejlepší pohodě – to je z říše snů. Různým virům a zraněním se nevyhne nikdo.

Jaké rasy jsou vhodné pro tah – ať už saní, kol, koloběžek nebo kár?

Základní rozdělení je na čisté (husky, malamut, samojed apod.) a otevřené disciplíny (hlavně evropský saňový pes a různí křížení ohaři, alaskáni a všichni ostatní). V otevřených můžete jet s čímkoli, ale bez ohařů jsou šance na bednu minimální. Taky záleží na délce trati. Teď se nejvíc jezdí s ESP, v základu je pointer, kraťas (německý krátkosrstý ohař) a chrt.

Jaká je šance, že výborný tahoun bude také dobrým rodinným přítelem? Jak se tito psi snášejí s malými dětmi v rodině, které je pořád tahají za ocas a za uši?

Mám zkušenosti jen s ohaři, a to ty nejlepší. Jen velice těžko byste hledal jinou rasu, co tak přilne k člověku jako ohař. Navíc s nimi trávíte neuvěřitelné množství času. Vůbec neřešíte problémy s dětmi, ale s pohybem. Jsou neunavitelní.

Jak byste charakterizoval lidi z branže, české mushery?

Táta, máma, děti, aspoň sedm psů (různý věk, jak dorůstají a stárnou) a strašná hromada propriet se nacpou do dodávky (někdy i s vozíkem) a jedou na víkend campovat někam na louku 400 km daleko. Grilovaní, tlachání s kámošema (teda konkurencí), občas nějaká ta pařbička a mimo jiné sportovní výkony hodné světové špičky. Pokud na závodech za kýmkoli přijde někdo nový, jako my před lety za manželi Porubskými a ostatními, vždycky jim někdo poradí. A dobře. To je fakt příjemný. V dnešní době to už moc není vidět.

Ke které oblasti závodů upíráte především své síly? Specializujete se na bikejöring, scootering...?

Dřív jsem jezdil dost na kole, tak jsem si myslel na bikejöring, ale narostl nám pes (82 cm v kohoutku, 43 kg). Musím proto jezdit na koloběžce, tam je nižší rychlost. Dneska mě to baví víc než kolo.

O severských rasách se říká, že jsou hodně svéhlavé. Jak s nimi závodníci vycházejí? Klasická situace: závodníkovi jde o titul versus pes v pohodě – stává se to?

Určitě svéhlaví jsou. Záleží na musherovi, jak je umí natrénovat. Pokud to v psovi je, lze to z něj dostat. Pokud není, tak ne.

Jak probíhá výcvik psů k takovým disciplínám? Eskymáci mají na své psy poměrně jednoduché pravidlo: řezat, řezat, řezat. Něco podobného můžeme číst třeba i v popisech polárních výprav. Je to skutečně nutné? Je to jediný způsob, jak z tažného psa dostat to nejlepší?

Tak takhle to opravdu nefunguje! Devadesát devět procent výkonu je založeno na hře. Pokud to psa nebaví, nemůžete čekat pořádný výkony. Představa, že uprostřed trati zastavím, přetáhnu hafana klackem přes záda a budu si myslet, že mi líp poběží, mi přijde legrační. Trénovat se začíná velice pomalinku asi tak od osmi měsíců. Pesanovi se postupně přidává od minima až na podzim 7 km, a pak v zimě 13 km. To jsou sprinty. Midy a longy se jezdí i desítky kilometrů denně. Horší je, že musíte tři hodiny před výkonem a hned po výkonu zavodnit psa vodou s rozmočenými granulemi. Pokud trénujete na podzimní závody musí být pod 15 °C, pes se jinak nechladí. Loni bylo 20 °C ještě v říjnu a my museli kvůli rannímu tréninku vstávat ve tři hodiny ráno, tři měsíce čtyřikrát až pětkrát týdně. Někdy mám pocit, že jde o závody v nespavosti. Polovina psů spí s páníčkama v posteli – aspoň někdy. Tedy pokud jich máte málo. Devět se jich do postele prostě nevejde.

Jakého dosavadního úspěchu si nejvíce považujete?

Určitě 2. místa na Mistrovství světa na suchu v Německu 2006. Dokázali jsme na 5 km jet průměrnou rychlostí 32 km/h na koloběžce.

Jaké plány máte do budoucna?

Rozšířit smečku a i dál jezdit po závodech jako doteď.

Je možné se pejskařením také živit?

Není.

Co byste poradil případným zájemcům o psí spřežení, lidem, kteří o něčem takovém sami uvažují? Co je v začátcích nejdůležitější?

Určitě se podívat na web svazu. Tam jsou potřebné informace a termíny závodů. Psi vám úplně překopou život, nejdůležitější je přesvědčení, že tak chcete žít.