Stromovka: 24 hodin na koloběžce

24 hodin na koloběžce Le Stromovka nepatří do žádného seriálu závodů. Pořádají ho pro radost vedoucí dětských turistických oddílů v Praze.

Závodníci nesmějí závodit

Letos se na start postavilo patnáct družstev s různým počtem závodníků a dva osamělí vlci.

Není určeno, jaká koloběžka se může závodu zúčastnit. Na trati se tedy potkávají závodní speciály s velkými galuskovými koly a řídítky jako berany na silničních kolech s koloběžkami komerční i amatérské provenience s různě velkými pneumatikami a rozdílnou výbavou.

Jediné omezení se týká závodníků. V týmu se nesmí objevit žádný účastník oficiálních koloběžkových závodů pořádaných Českým svazem koloběhu a žádný registrovaný sportovec s výjimkou šachisty nebo pojídače knedlíků na čas.

Kdo právě nejede, tam raději spí

V prostoru startu a cíle mají družstva postavené provizorní přístřešky. Kdo zrovna není na trati, nebo se nepřipravuje na střídání, ten spí zachumlaný ve spacáku na karimatce nebo na polním lůžku.

Závod se jede v zadní části Stromovky až za bývalou Šlechtovou restaurací a pod Místodržitelským letohrádkem. Můžete přijít během dne fandit. Tým Wemena tradičně doplňují koloběžkáři z týmu Horydoly.

Před půlnocí také objíždím dva okruhy. Chci vědět, jaké to je závodit v noci.

Jak se závodí v noci? Zkusil jsem to na vlastní kůži.

Nemám osvětlený stroj, tak vyhlížím a naslouchám, kdy se v předávkovém prostoru objeví týmová předjezdkyně. Přijíždí chumel závodníků osvětlených i neosvětlených, rychlých a pomalých. Platím daň za nezkušenost a chvíli mi trvá, než si uvědomím, že už mám jet také.

Chytám se červeného koncového světla závodníka přede mnou. Po pár desítkách metrů mizíme do tmy. Pod koly pocítím dlažební kostky. Vede mě jen červené světlo. Vyjíždíme znovu na asfalt a nad námi křižuje osvětlený vlak. Jedu tedy správně. Před startem jsem dostal od týmu jednoduché instrukce: "Podjedeš dva viadukty a budeš zatáčet pořád doprava."

Troufnu si na soupeře, protože v dálce vidím další osvětlenou koloběžku. Snažím se ji dojet na úzké asfaltce podél slepého ramena Vltavy. Daří se mi to až pod druhým viaduktem. Chvíli jedu za ní, protože mi dobře svítí na cestu a provádí mne přes mírně zvlněný asfalt od kořenů velkých stromů a potom přes krátký úsek dlažebních kostek.

V mírném, ale dlouhém a hladkém sjezdu do cíle svého druhého světlonoše předjíždím. V euforii křičím na svůj tým, že mi to jede a že pokračuju ještě druhým okruhem.

Jsem fakt dobrej...! Nejsem!

Už jedu sám ve tmě, ale nevadí mi to, protože si cestu pamatuji. Šlape se mi hůř než prve, ale stejně jsem na sebe hrdý, jak mi to jede a že jsem jim to všem nandal.

Jenže za dvě minuty je všechno jinak. Mé sebevědomí klesá rychleji než kámen hozený do vody. Zezadu se ke mě přiblíží koloběžka osvětlená jako tirák na dálnici, s tichým svistem mě mine, jako bych stál na místě, a za zatáčkou mi nadobro zmizí. 

Do cíle se nějak dokodrcám a jsem rád, že mě vystřídá týmový kolega. Zažil jsem na vlastní kůži, jak se má na koloběžce doopravdy závodit a ne se jen vozit po nocích v parku.

Necelých pět kilometrů po rovině jsem ujel za patnáct minut. Nejlepší to prý zvládnou za polovinu.

INFO: 24 hodin na koloběžce Le Stromovka 

Zobrazit místo Koloběžka - Scooter na větší mapě