Batole na Kokořínsku

Dvoje náhradní oblečení je naivně málo.

Obrovské pískoviště

Pro první chodivý víkend strávený mimo teplé rodné přístřeší jsme zvolili Kokořínsko. Ne náhodou. Malý Erik totiž dostal od sestřenky Lucie kyblíček, lopatičku a sadu báboviček.

Jak známo, Kokořínsko je pískovcová oblast. Kromě nádherných prostorných převisů, pod kterými se i s potomkem vyspíte jak doma v kanafasu, oplývá také nepřeberným množstvím přirozených pískovišť, obvykle bez jediného vajglu, častého to nešvaru velkoměstských herních ploch.

Voda, země, oheň

Pak tady máme rozsáhlá listoviště, v těch synek spokojeně hrabal, šustil a cítil se do té míry inspirován, že po mamince blahosklonně zopakoval slůvko "listí." Dojatě jsem zatlačila slzu nad obohacenou slovní zásobou.

Onehdá jsem se setkala s názorem, že tahat batolátka na vandry je výsadou sobeckých rodičů dbajících jen o své radovánky. Prosazovatel tohoto moudra prý nechává plout svou dcerku v nafukovací loďce po hladině plovoucí podlahy. Prý tím rozvíjí její fantazii, aniž by riskoval její zdraví.

Já jsem ráda, že Erik poznal kromě všech tří typů podlahových krytin našeho bytu všemi smysly i suché listí a dál pokračuji v nakročeném směru výchovy. I na tu vodu v létě jistě dojde.

Včely a žáby

Kapitolou pro sebe sama jsou zvířátka. Erýsek nadšeně ječel za každým kosem. Po louce poseté pampeliškami honil včelu. Včela přeletěla z květu na květ, Erýsek za ní. Bavilo je to docela dlouho.

V jednom krásném údolí jsme otevřeli dvířka krytého pramene pitné vody a našli tři žáby. První půlhodinu jsme studené nehybné tvorečky pozorovali společně. Druhou půlhodinu jsem se ho marně snažila odlákat. Třetí probrečel, když jsem dvířka studánky nekompromisně zavřela na petlici a odvedla nadějného zoologa ohřát na sluníčko.

Kdy se popálí v ohništi?

Co se ohřívání týče, jen na sluneční paprsky se na vandru spoléhat nemůžete. Že můj šestnáctiměsíční poklad nemá rozum a hrne se k plamínkům přikládat, mě nepřekvapilo.

Že rozum nemá ani dospělý muž, to jsem zjistila, když jsem se vracela z lesní toalety. Podával rozesmátému batoleti suché klacíky a učil ho, že se do ohně nesmí házet, ale rozmyslně pokládat. Oba vypadali, že vědí, co dělají, tak jsem nerušila a jen se tiše chystala k bleskurychlé záchranné akci.

Nedošlo na ni, litry vyplaveného adrenalinu mi zbůhdarma kolovaly krevním oběhem.

Kde přišel k rýmě?

Večer jsme robátko zbavili písku a sazí za pomoci vlhčených ubrousků (kdeže jsou ty časy, kdy jsem je odmítala coby neekologické, teď se s nimi otrle drhnu i já) a uložili jej do ovčího fusáčku mezi naše spacáky.

Po chvíli spokojeně oddychoval, hvězdné nebe nad námi, vanilkový doutníček napůl, romantika jak za svobodna.

Týden po výletě na Kokořínsko se Erýsek v postýlce odkopal a vysvlékl do naha. Neptejte se mě, jak to dokázal. Pochopitelně se nachladil. Tak mu utírám nudle a ani se nesnažím babičkám vysvětlit, že k tomu nepřišel v lese.