Nejmenší cyklistka v Brdech

Mít tam místo toho malého človíčka, který se vrtí, naklání, no nevím, určitě bysme po pár kilometrech skončili někde ve škarpě. Dilema cyklosedačka kontra vozík proto neřešim a nakládám Vendulku do vozíku model Croozer 535. Je to první jízda s vozíkem jak pro mě, tak pro ni.

Zkušební jízda

Dneska si uděláme jenom takový malý zkušební okruh kolem našeho bydliště, a když to dobře dopadne, vyrazíme zítra na Brdy. Jedeme skrze barrandovské sídliště do Prokopského údolí. Rázem ze mě spadly první obavy z toho, že se bude s vozíkem špatně manévrovat.

Cestou potkáváme několik zvědavců, se kterými se dáváme do řeči. „To jsem viděl v Rakousku, tam toho jezdí plno,“ povídá ten nejprotřelejší.

V Hlubočepech podjíždíme novou tramvajovou trať a stáčíme to na cyklostezku, která vede podél Strakonické do Malé Chuchle. Přejezd do Velké Chuchle se ale nezdařil. Cesta je tady zúžena panelovými bloky, aby nemohla projet auta. Značku o zákazu vjezdu motorových vozidel tu totiž respektoval jen málokdo. Průjezd mezi panely je ale tak malý, že s naším double vozíkem neprojedeme ani my. Celkem naštvaně se vracíme několik set metrů zpátky a podjíždíme Strakonickou silnici k Vltavě. Vendulka nám mezitím spokojeně usnula.

Do kopce

Neprobudila ji ani jízda po panelové cestě a dokonce ani jízda v terénu. Z Velké Chuchle jedeme do kopce až do Slivence. Tak na to jsem zvědavej. Jenže jak se zdá, další předsudek je pryč. Říkal jsem si: „Jó v Holandsku nebo Dánsku, tam se vám to s přívěsama jezdí, když to máte placatý.“ Nahoru mám sice zařazený lehčí převod, než kdybych jel sám, ale rozhodně nemám problém kopec vyšlápnout. Navíc když vím, že mě na vršku čeká dobrý oběd a orosené pivo na zahrádce...

Sedíme se ženou u stolu a hodnotíme prvních patnáct kilometrů s vozíkem. Jsme pevně rozhodnutí, že zítra vyrazíme na dvoudenní výlet přes Brdy. Vendulka se probudila a kouká, kde to je. Vypadá spokojeně, ale chce se před další cestou ještě trochu protáhnout. S odjezdem teď nemusíme pospíchat. Dneska si ještě zajedeme do malé zoologické v Chuchelském háji a pak domů připravit věci na přejezd brdského hřebene.

Jedeme na brdské Hřebeny

Hlavně nic nezapomenout! Přebalování, hračky, pití, svačinu, mapu, věci na převlečení, ...snad máme všechno. Zavazadlový prostor vozíku je zaplněný zhruba do poloviny. „Tak Vendulko, pojď se posadit a jedeme na výlet,“ lákám naší ratolest do přívěsu. Je půl deváté, konečně vyrážíme. Přes Slivenec, Ořech a jsme venku z Prahy. Jedeme po málo frekventované silnici směrem na Karlštejn. Těch několik aut, které potkáváme, nás objíždí úctyhodným obloukem.

Před Mořinou sjíždíme Karlickým údolím do Dobřichovic. Skvělý sjezd, ale musíme mít oči na stopkách, protože tu je dost děr. Vendulka celé údolím prospala. V Dobřichovicích se napojujeme na značenou cyklotrasu č. 3 a držíme se jí až na Svinaře.

Pro Holanďany nic neobvyklého

Cestou potkáváme početnou skupinu Holanďanů, kteří šlapoui na kolech proti nám. Jako jediní se za naším přívěsem ani neohlížejí. Vždyť to vidí na domácích cyklostezkách každý den. Jedenáctá hodina už odbyla a slunce začíná pěkně pálit. Krpál do Haloun asi v tomhle vedru nevyšlápnu.

V Halounech už konečně zapadneme do lesa, kde děláme v pořadí druhou zastávku. Trháme ostružiny, kterých je kolem cesty habaděj. Jitka jde požádat do vesnice pro vodu. „Je ta voda pitná?“ ptá se s obavou o naše zdraví. „Tu můžou i kojenci! Nedávno byla ta voda na rozboru a je lepší než balená,“ dostává se jí jednoznačné odpovědi ze zahrady. Voda je fakt úžasná, odtočená a studená.

Cestující čte, cyklista šlape

Další zastávku plánujeme až na vrcholu Hřebenů na Stožci. Překonáváme tak s vozíkem převýšení z 220 m n.m. do 600 m n.m.. Vendulka si přitom ve svém vozidle prohlíží obrázkovou knížku říkadel od Josefa Lady. Jitka krouží kolem ní a povídají si. Za chvilku Vendulka znovu usíná.

Na vrcholu brdských Hřebenů je také objekt bývalých kasáren, které měly za úkol střežit vzdušný prostor okolo Prahy. Kasárna už sice několik let chátrají, ale přesto se skrze ně po hřebenové cestě nedostanete. Kasárna proto podjíždíme po vrstevnici na západní straně Hřebenů.

Odbočka vpravo se nechá snadno přehlédnout, je jen několik desítek metrů za křižovatkou se zelenou turistickou značkou. Celá cesta lesem je vyasfaltovaná. Na Stožci zastavujeme u laviček na rozcestníku. Vybalujeme svačinu a hračky pro Vendulku. Za chvilku tady zastavují další cyklisti. Dáváme se do řeči. Odsud už pojedeme bez zastávky až do Staré Hutě.

Odměnou za stoupání je nám několikakilometrový sjezd lesem po asfaltce až na Dobříš.

Asfatky i lesní cesty

Zpáteční cestu do Prahy volíme po jiné trase. Nechci si totiž hned po ránu naložit několikakilometrové stoupání na vrcholky Hřebenů. Pojedeme po jejich okraji a budeme střídat lesní cesty, asfaltky bez aut a méně frekventované silnice.

Na Voznici jedeme lesem, kde vozík bez problémů zvládá i horší lesní cesty. Z Voznice už jedeme po asfaltce, která stoupá souběžně s dálnicí na Malou Svatou Horu. Díky vlnění se jí říká Andělské schody a dříve to bylo hlavní silniční spojení do Prahy. Teď je pro motoristy uzavřena.

Na vršku dáváme první přestávku a jdeme skotačit s Vendulkou. Přes Mníšek šlapeme po vedlejší silnici, která vede střídavě po levé a pravé straně dálnice až do Jíloviště. Mezitím náš malý pasažér krásně usnul.

Okolo Cukráku domů do Prahy

V Jílovišti vjíždíme znovu do lesa. Kopírujeme jednu z vrstevnic vrcholu Cukrák a poté sjíždíme na Lipence. Ty jsou úplně celé rozkopané. Asi tu dělají plyn, či co. Jedeme sice z kopce, ale téměř krokem. Jedeme kolem skupiny dělníků, kteří po našem projetí přestali pracovat a jeden povídá: „Ty vole, Franto, no to je normálně kočárek. To je dobrý, co?“

Znovu se napojujeme na značenou cyklotrasu č. 3, přejíždíme Berounku do Radotína a pokračujeme do Velké Chuchle. Přejíždíme železniční trať a před stoupáním do Slivence se jdeme napojit trochou zlatavého moku na zahrádku restaurace U Václava.

Parkujeme kola i s vozíkem, který má svoje vlastní brzdy, takže se nemusíme bát, že nám Vendulka z nerovného chodníku sjede. Ta si zatím pochrupuje. Není třeba jí budit, je naprosto sladká.

Posilněni vyrážíme vstříc kopec do Slivence a domů na Barrandov. Naše první cesta s přívěsným vozíkem předčila naše očekávání. Jen těžko v paměti hledám, jestli má tenhle vozík nějaké mouchy. Jestli ano, tak na této výpravě jsem na ně zatím nepřišel.