Hledání hořovických skal

V horolezecké hantýrce tak označují výstupy, které tehdy nedokončili. Ani my nejsme výjimkou.

Zvláštní na naší průzkumné výpravě ovšem je, že pytle nevisely na skálách, ale ležely v lesích někde mezi nimi. Většinu skal jsme totiž tehdy nenašli nebo nedokázali poznat, která je která. Měli jsme s sebou jen turistickou mapu od Kartografie 1:100 000 a Průvodce Nepískovcové skály z Olympie.

Dobrá mapa a slušný průvodce

Dnes jsme vybaveni lépe. Busola, podrobná mapa 1:50 000 ze Shocartu a průvodce Horolezecké terény Hořovicka dělají dobrou službu.

Z dálnice Praha - Plzeň sjíždíme u Žebráku a za chvilku parkujeme u kostela v Líšné. Asi v něm není o moc tepleji než venku, protože babičky a dědečkové přicházející na mši jsou zachumlaní do tlustých vrstev oblečení stejně jako my.

Jdeme chvilku po zelené značce, ale v první zatáčce za vesnicí uhýbáme severním směrem na polní cestu. Mrznou nám prsty, choulíme se do bund a debatujeme o mrtvém teleti, které zemědělci pohodili na betonový sokl u kravína. V lese se snažíme prohlédnout mlhu, protože tam někde má být podle mapy Černá skála. Oblézáme několik tmavých zamechovatěných skalek, v bílém mléce najdeme i jeden vyšší skalní hřbet, ale je jasné, že tady žádné lezení nebude. Opravdová Černá skála stojí někde jinde.

Buližník je pevný kámen

Změť skalek tedy opouštíme na západní stranu a hledáme silnici Líšná – Kublov. Po ní dojdeme přes samotu Křižovatky k hájovně Hřebeny. Kousek za ní máme po levé ruce tři buližníkové věže nepříliš nápaditě pojmenované I., II. a III.

Vybíráme si prostřední a lezeme na ni nejištěnou dvojkovou Cestou ztracené sestřičky a poté trojkovým centrálním komínem zvaným Chrastivá. Kvalita skály, materiál a klasifikace přibližně odpovídá Černolicím. Je to buližník, maximální výška cest bude třicet metrů.

Teplota je těsně nad nulou a při tom je ve vzduchu vlhko. Kámen studí a necitlivé prsty to chtějí mít rychle za sebou. Na vrcholu k našemu údivu nacházíme bytelný slaňovací kruh, a tak spokojeně frčíme dolů. Při detailní obhlídce vidíme ve stěnách pár nových nýtů a zatlučených skob, obtížnosti cest okolo nich odhadujeme od šestky výš.

Ještě se vrátíme

Shodujeme se, že pro dnešek bylo lezení dost, a vydáváme se na pěší průzkumnou výpravu. O pár stovek metrů dál na sever nacházíme po pravé straně silnice v pravotočivé zatáčce krásnou osamocenou věž Maják. Někde dál na východ by se měly v lese skrývat méně významné skalky Věrovka, Petrovka a Široká.

Za zatáčkou odbočujeme po žluté turistické značce k na severozápad. Když dojdeme na vrchol nevýrazného kopce, zatočíme okolo lesácké boudy doprava k severovýchodu. Z mlhy se vynoří skalnatý vrch Jouglovka. Na strmých stěnkách rostou zakrslé borovice, přecházíme malé kamenné moře a obdivujeme plochý vrcholek.

Vracíme se na silnici a jdeme po ní nazpátek do Líšné. Asi kilometr před obcí je ze silnice vidět po pravé straně mohutný skalní hřeben Dehetníku. I tady vede pár spoře vynýtovaných cest, několik vyskobovaných cest a několik desítek klasických směrů, na které je potřeba se vybavit vklíněnci a friendy. Na druhé straně silnice se v lese skrývá opravdová Černá skála. Tady nás mapa od Shocartu zklamala, protože názvy ani umístění skal na papíře neodpovídají skutečnému terénu.

Pod duchnou z husté mlhy se šeří už ve tři odpoledne, proto se vracíme k autu, pouštíme topení na nejvyšší obrátky a jedeme spokojeně domů. Určitě se sem ale brzo vrátíme. Určitě to bude den, kdy nebude moc sucho, aby mělo smysl jet na pískovce, ale ani nebude pršet, abychom zůstali na domáckých pražských skalkách v Šárce nebo na Holém vrchu.

Zobrazit místo Česko - horolezectví na větší mapě