Nebojím se výšek - nevidím

Rád se podělí o praktické zkušenosti z tréningu a dodržování bezpečnostních pravidel při rizikových sportech.

Honza Říha občas vymění lezečky za tandemové kolo, deblkánoi, nebo cepín a mačky. Jak se sportuje handicapovaným, se tedy můžete dozvědět přímo od nejpovolanějšího člověka.

Skály jsou můj život

Jsem horolezec. Můj život je lezení po skálách, horách i umělých stěnách. Často překonávám strach, občas bolest, někdy vyčerpání. Prožívám na laně přátelství, věřím svému partnerovi, stejně jako on mě.

Jediné, o čem si mohu nechat pouze vyprávět, jsou obavy z hloubky pode mnou. Od narození totiž nevidím. Ačkoliv jsem slepý, nejsem zase až tak velký exot na skálách. Takových je nás víc.

Parta je hodně důležitá

Největší problém pro jakkoliv handicapované lidi není v tom, jak se nějaký sport naučit, ale především jak si vytvořit okolo sebe základnu lidí, kteří se věnují stejnému koníčku jako oni.

Znám hodně postižených lidí, kteří dokončí školu a zároveň skončí i se spoustou zájmů a sportem. Hlavním důvodem je, že najednou by si všechno měli zařídit a sehnat sami.

Začni pod odborným vedením

Každý, kdo chce provozovat bezpečné lezení, by určitě neměl začít jen tak bez odborného dohledu. Tím se člověk vyvaruje zbytečným nepříjemnostem, které ho mohou stát zranění a v horším případě i smrt.

Je dost důležité se na lezení soustředit a zbytečně se nepředvádět, to k tomuto sportu nepatří. Pro zrakově postiženého člověka je důležitý kontakt s člověkem, který ho jistí, protože musí neustále poslouchat, jak ho naviguje. Vždy je nutné se nejprve zeptat, jestli dotyčný jistí a jestli tudíž můžete lézt.

Nikdy nelezte, když nevíte, jestli tomu tak je, jinak se vám to může stát osudným. Když nic neříká, stůjte a čekejte na jeho pokyny. Nemusí vás totiž vůbec slyšet a dělá zatím jiné věci, než že by staral o lano, které zajišťuji vaši bezpečnost.

(Omluvte sníženou kvalitu snímků ve fotogalerii, protože byly pořízeny za různých podmínek, rozličnými fotoaparáty a amatérskými fotografy v různých dobách.)

Jan Říha je sponzorovaný lezec

Osmadvacetiletý muž je zaměstnancem Pražského hradu. Právě se chystá změnit práci a rozhlíží se po jiné. "Pro nevidomého je nabídka práce velmi omezená," říká horolezec. Ve volném čase leze po skalách i horách. Nevidí od narození. Žije v Praze a je svobodný. I to by chtěl časem změnit.

K horolezectví poprvé přičichnul na umělé lezecké stěně ve slepeckém ústavu. Přes další a vyšší umělé stěny se dostal na skály a dokonce i na hory. Leze hlavně na středočeských skalkách, po pískovcových věžích Českosaského Švýcarska, s lanem navštívil Itálii, Rakousko a Velkou Británi. Byl však i v zimních Vysokých Tatrách a má za sebou i výstup na nejvyšší evropskou horu Mont Blanc. V obtížnosti se zatím dostal ke stupni 7. Pro srovnání: to je velmi dobrý standard vidících rekreačních horolezců.

Spolu se svými přáteli vede dětský lezecký kroužek zrakově postižených.

Sponzoři Janu Říhovi občas pomůžou, ale rozhodně ho nerozmazlují. Občas dostane nějaké lezecké vybavení. Je členem reklamního a testovacího týmu předního českého výrobce Singing Rock.