Sasové lezou i v zimě

Těsně za německými hranicemi jsou ovšem pískovcové věže daleko tvrdší a pevnější, než v Čechách, a proto tam zimní omezení neplatí. Kde je suchá skála, tam se dá lézt kdykoliv. Saské pískovce se táhnou v širokém pruhu podél českých hranic od Schmilku u Labe, přes Bielatal nedaleko Tisé až k Oybinu v Lužických horách.

Pískovec je velmi porézní a měkká hornina. Stačí trocha podzimní mlhy nebo krátká přeháňka a z pevné skály se stane nacucaná hmota křehká jako dort. V létě se proto po pískovcových skálách nesmí lézt nejméně osmačtyřicet hodin po dešti, na podzim a v zimě vůbec. Voda se totiž v chladu nestačí z horniny vypařovat.

Ať klidně spadnou!

Zimní uzávěra skal ovšem není nařízená kvůli bezpečí horolezců, ale především kvůli ochraně skal. Byly by olámané, rozedřené od lana a zničené. Toto opatření hlídají sami horolezci, ale hlavně ochránci přírody, protože všechna skalní města patří do chráněných krajinných oblastí nebo národních parků.

Kam zajet a co vylézt

Oblastí, kde se zrodilo pískovcové lezení, je Saské Švýcarsko v Německu podél Labe u hranic s Českem. Tady se najdou nejtěžší výstupy, nejpevnější skála, vysoké věže a zároveň tisíce cest vhodných pro rekreační horolezce. Nejnovější průvodce uvádí, že zde vede celkem sedmnáct tisíc směrů, do kterých se nepočítají různé varianty a zkratky.

Srovnatelně legendární jako Sasko pro Němce je pro Čechy Hruboskalsko u Turnova. Pískovec je tu sice měkčí, ale za to se leze na mohutné osamělé věže. Na jeho návštěvu mají lezci už jen dnešek a zítřek.

Nejvyšší Kapelník je pojmem nejen mezi lezci, ale chodí ho obdivovat i návštěvníci z okolních vyhlídek. Přírodní krásy doplňují hrad Valdštejn, zámek Hrubá Skála, lázně Sedmihorky a kouzelné výhledy na Český ráj. Stranou největšího ruchu je umístěn symbolický hřbitov horolezců, kteří na na Hruboskalsku lezli, ale buď se tady zabili nebo se sem nevrátili z hor celého světa. Na kovových deskách zapuštěných do skály můžeme číst jména desítek neznámých lezců i sportovních hvězd. Čestné místo tu má expedice, jejíž všichni členové zahynuli pod peruánským Huascaránem.

Fantazii se meze nekladou

O fantazii místních horolezců vypovídají názvy významných skal jako Čertova ruka, Maják, Durango, Anebo, Kruťas či Lebka. Obyčejný původ názvu lze vystopovat třeba u Větrníku (podle průvanu v jeho soutěsce), Břízky (stromek na vrcholu), Orloje (množství skalních hodin), Harryho věžičky (průkopník zdejšího lezení) či Sfingy (tvar odpovídá egyptské předloze). Nechybí jako v téměř každé skalní oblasti Opozdilec, Strážce, Mnich a Palice. Ne zrovna salónně znějí názvy dvou zastrčených věžiček Kokot (neboli Ocas Sahary) a Varle. Ještě hrubější jsou názvy výstupových cest na ně: Mukni a máš ho v sukni, Pepa naprudko a Kokotina. Je ovšem otázka, jestli je lepší název Rudá hrana na Dračí věž podle komunistického přesvědčení předválečných prvovýstupců. Z jiného soudku je přejmenování Vyhlídkové hrany na Ottovu věž. Dlouho se jí z recese říkalo Hitlerkante.

Podobné, ale ne tak impozantní lezení jako v okolí Hrubé Skály si lezci mohou užít i v nedalekých Příhrazech a Drábských světničkách.

Výborné pověsti mezi horolezci a dlouhé historii se těší kromě Hruboskalska i Prachovské skály u Jičína. Co tamním věžím chybí do mohutnosti a rozlehlosti, to dohánějí štíhlými tvary a nakupením téměř na jednom místě. Před třiceti lety byli prachovští lezci na špici obtížnosti, ale všechna sláva polní tráva. Dnes se tady vyžívají především rekreační lezci a sportovci upřeli pozornost jinam.

Oblastmi pro rekreační lezce a začátečníky jsou ještě Křížový vrch u Adršpachu, Tiské stěny u Děčína a stolová hora Ostaš nad Policí. Útesy ani věže tu nejsou příliš vysoké, na pískovcové poměry se dá dobře jistit proti případnému pádu a skála je tu relativně tvrdá. Nesype se z ní tedy jemný píseček při každém výstupu. Horolezci říkají, že málo solí.

Strašné komíny v Adršpachu

Naopak odstrašující výstupy vedou v Adrpašsko-teplických skálách. Mnoho desítek metrů vysoké kolmé skály jsou rozťaty komíny a spárami. Pro většinu dnešních lezců jsou zdejší výstupy noční můrou. Z umělých stěn mají sílu a z vápencových oblastí nacvičenou techniku na těžké stěny, ale komíny jim nejdou. Vyžadují totiž odvahu, sebedůvěru a zvláštní způsoby soukání se vzhůru. Jejich předchůdcům naopak nezbývalo nic jiného než komíny, ve kterých se s konopnými lany převázanými okolo pasu cítili aspoň trochu bezpečně.

Druhou hororovou oblastí je Labské údolí mezi Děčínem a německou hranicí. Na pravém břehu vedou dlouhé dobrodružné výstupy ve stěnách a spárách s velmi sporadickou možností jištění. Běžně tu hrozí dvacetimetrové pády. Kdo se bojí, nemá tady co pohledávat. Naopak levý břeh je doménou sportovních lezců, kteří tady v posledních letech tvoří jednu supertěžkou cestu za druhou. Jištění je tu lepší než na druhé straně řeky, ale každý zahraniční lezec tu přesto zažívá napoprvé chvíle hrůzy. To se samozřejmě netýká nedalekých Sasů, protože oni takové způsoby lezení kdysi zavedli.

Za horšího počasí se jezdí na tvrdý pískovec Suchých skal u Železného Brodu, nebo na vybrané pevné stěny na Kokořínsku. Na těchto výjimečně tvrdých skálách je povolenou lézt prakticky po celý rok.

Nechte si poradit od místních expertů

Horolezectví není jen sport, ale především hledání rovnováhy mezi fyzickým a psychickým výkonem. Špičkoví i obyčejní horolezci musejí neustále balancovat na hraně mezi snahou o co nejtěžší vylezenou cestu a reálným odhadem svých schopností. Ačkoliv oproti pionýrům zdejšího lezení před sto lety mají výhodu pevných lan, nelezou naboso ale v přilnavých botách, mají bezpečné smyčky a nezničitelné karabiny, přesto jejich zdraví i život visí často na vlásku. Z některých míst se prostě nesmí spadnout.

Nejlepší je tedy lézt s místními znalci, kteří znají záludnosti jednotlivých výstupů. Vědí kam založit uzel, kde je skrytý chyt a kam lze zaklínit koleno. Nestyďte se na pár dní využít některé komerční horoškoly a zaplaťte si průvodce. Kromě vylezení pěkných cest vám poradí napříště. Klidně si nechejte zakroužkovat v průvodci cesty, které jsou hezké, odpovídají vašim schopnostem a dají se dobře zajistit.

Mladíci vyučení na francouzském vápenci sice přicházejí s nápady, že by se mělo do starých cest osazovat více jistících kruhů, ale to podle místních klasiků nepřichází v úvahu. Lezení proto je a zřejmě nějakou dobu zůstane daleko odvážnějším a nebezpečnějším než na běžných skálách zajištěných spoustou skob a nýtů. Platí totiž pravidlo, které formulovat už slavný pískař František Kutta těsně po druhé světové válce: „Čím je v cestě méně železa, tím je pěknější.“ I špičkoví lezci se tedy musí smířit s tím, že na pískovci polezou o několik stupňů lehčí výstupy než třeba na umělé stěně. Musejí si být jisti, že výstup dokončí a „že na to prostě mají.“