Schmetterling na Dachstein

Všichni víme, že dostali prachobyčejný strach.

Z loňských lezců jsme s Tomasem zůstali sami. Na druhou stranu, neustálé omílání hrdinských historek přineslo ovoce, do stěny se chystala obávaná sychrovská dvojka Šimák + Hoe. Turkovic rodina představovala další divizi, a to lyžnickou. Zdaleka nejpočetnějším houfcem však byli horští turisté, a to v počtu něco mezi deseti a patnácti člověky.

TOPO: Dachstein, Untere Windlucke, Schmetterling

(Schmetterling = Motýl)

Avšak, jak se říká v dobrodružných knížkách, nepředbíhejme událostem. Těch piv a kořalek, co se během plánování vypilo, by porazilo vola. Počet lidí a vozidel se neustále měnil směrem nahoru. Až jsem najednou uprchl o hodinu dříve z práce, naložil Tomase, Toka a Ondru a Nemilosrdný Samaritán vyrazil jižním směrem.

Něco se svírá, něco povoluje

Jako obvykle si v našich pasech zlí celníci pro štempl vybrali poslední čisté dvoustrany, ještě předtím jsme stihli nakoupit ohavné globalizační bagety k snídani a už Samaritán sviští přes Linec do Solnohradu. V hudební skříni se pravidelně střídá Pandžábí pop s romáckou dechovkou Fanfare Ciocarlia a s běloruským skvostem Narodni album. Cesta mile ubíhá.

Samaritánovi i nám se výrazně lépe daří na úzkých a klikatých silničkách než na širé dálnici, a tak jedeme nikoli přes Ramsau, ale krajinově velkolepou točenicí přes Filzmoos. Odměnou jsou nám překrásné výhledy do stěny stěn, úchvatně ozářené loučemi odjíždějícího vozu Heliova. Pohled, při kterém se svírá srdce. Jiné orgány naproti tomu téměř povolují.

Na parkplatzu jsme první. Padly mraky, v dálce se zablesklo a je takové nějaké podivné teplo a dusno. Tomáš tvrdě prosadil svoji představu o tom, kdy vstaneme, a tak nezbývá, než nařídit budík na třetí hodinu ráno. Otvírám plechovku piva a lokám, aby se mi lépe usínalo. Komentuji to slovy, že je to sedativum. Tok mě opravuje, že nechci-li spát vsedě, tak je to lehativum. Má pravdu. Za několik minut usínám vleže jak nemluvně.

Víc štěstí, než rozumu

Probudilo mne ohavné "píp píp – píp píp – píp píp." Budík koná svou práci. Je pořád nějaké divné teplo, moc hvězd taky nesvítí. Zkouším odmlouvat, že co jako ještě dvě hodinky pospat, ale Tomáš je neústupný. V rychlosti pojídám bagetu a házím si mazlíčka na záda. Na parkplatzu jsou už i ostatní, osoby ve vacích se válí jako znavení rypouši v hroznech okolo automobilů. Půl hodiny je to na Dachsteinsüdwandhütte a další spousty času po sněhu pod skalní práh. Tam asi patnáct metrů jistíme.

Nahoře teče potok, zrovna se rozednilo, a tak svačíme a kocháme se pablesky červánků. Pak hrozný Chilcoot pod stěnu pod sedlem Untere Windlucke. Nad schémátky jsme si vybrali cestu jménem Ypsilon klasifikace 6+. Máme víc štěstí než rozumu, v cestě je docela solidní Wasserfall, který průstup znemožňuje, a tak operativně měníme plán na trochu lehčí cestu o trochu víc vpravo.

Jmenuje se Schmetterling, je to 6- a jako první ji vysápal místní specialista a legenda Klaus Hoi v roce 1977. (Mimochodem, podle tohoto pána je pojmenovaná metoda záchrany zraněného.)

Navazujeme se o sedmé. Nejdříve lezeme lehkými koutky a policemi pár délek šikmo doprava. Pak ze suťového kotle vzhůru. Následuje plotna, a dál vede výstup spárou. Už je to na úrovni docela solidní pětky. Lezeme každý s prasetem, každý vlečeme pohorky, mačky, motyku, svačinu, bundu a třetinku piva.

První skoba

Tomáš štanduje u sandúhrů, které jsou provázány ocelovým lankem s bužírkou. Spára není spára, ale nehluboký žlábek vymletý vodou, trochu je to mokré a zatraceně hladké. Se smíšenými pocity stoupám, patnáct metrů nad štandem a dva metry nad posledním decentním jištěním nevím co dál. Po zvážení situace kousek slézám, věším svini do sichrungu a se zaťatými zuby na hranici mých lezeckých možností místo překonávám.

Objevuji pěknou skobu, první skobu na této cestě. Opravdu to není moc jištěno, lezeme totiž sedmou délku. Štand je v malé kapličce, na jednom laně dobírám krysu a na druhém svého spolulezce. Naštěstí lana moc nedřou, a tak Tomášovi stačí pašíka nadlehčovat a oba se dostávají živí a zdraví na štand. Tomáš nastupuje do exponovaného traverzu, mizí za hranou, a pak se jeho postup výrazně zpomalil. Po necelé půlhodině se zdá, že by mne snad mohl dobírat.

Ruské jümary

Traverz je skutečně vzdušný, a pak vidím skobu, a u ní není nic jiného, než Tomášovo zavazadlo. Lano drhne někde nade mnou přes hranu, plotna je ukrutně těžká, a tak si handicap vážu dozadu na sedák s pevným rozhodnutím prusíkovat. Domlouvám se s Tomášem, že na jednom laně pošplhám a na druhém mě bude dobírat. Smutným překvapením a komplikací je to, že u sebe nemám žádnou tenkou smyčku. Tož raz su chlap a volím metodu ruský jümar. Co dva metry odsedávám do jistícího lana.

Nakonec jsem se na štand dostal. Překvapivě jsou na štandu dvě docela ucházející skobice. Cesta dál pokračuje strmým koutem ubíhajícím doprava. Kout je dost lámavý a teče po něm jakýsi bahnitý sliz. Ze dvou podsvinčátek vytváříme tučnou bachyni a Tomáš, který váží o dobrých deset kilo méně než já, začíná nalehko tancovat v šotolině. Dvě staré orezlé skoby v suti jsou po delším váhání zvoleny k odpočinku, a posléze i k postupu.

Hodná chvíle uplynula, než Tomáš začal dobírat. Nandávám kance na záda a konstatuji, že tahat krmníka na zádech pětplusovým terénem není žádná velká radost, je to opravdu ubíjející. Štand je dva metry pod šikmou policí vedoucí doleva vzhůru. Podle schémátka nám zbývá pár lehkých délek po Diagonalbandu. Police se po chvíli ztrácí v převisech, kličkujeme vzhůru v impozantních plotnách. Lezeme, kudy to pustí, nahoru, dolů, a hlavně se snažíme traverzovat doleva, kde tušíme sněhový žlab spadající ze sedla.

Blíží se černá deka

Po dalších sedmi délkách, místy čtyřkových, přemlouvám Tomáše k urychlení postupu. To tím způsobem, že lana smotáváme a kličkujeme doleva vzhůru bez jištění. Někde od Vysokých Taur se blíží bouřka. Taková černá deka. Lezeme úsilně a rychle, ale je jasné, že před bouřkou neulezeme.

Začínají padat první kapky. Řvu na Tomáše, který je třicet metrů pozadu, že jsem zahlédl jeskyni a že se tam schováme. Je to taková nevlídná vlhká štola, trochu tam kape ze stropu, ale proti běsnění živlů venku je to výhra. Venku se čerti žení a padají pěkné kroupy.

Lukas: "Jestli nasněží půl metru, tak to do sedla polezeme dva dny, a bude to o život."

Tomas: "Tý vole, já musím v pondělí do práce, to mě asi vyhoděj."

Lukas: "Có práce, tu vem čert, chcípneme."

Koukáme ven, jak se to tam mele, po skále tečou potoky vody a co chvíli to práskne. Podle předpovědi to nemá být fronta, utěšujeme se, že je to jenom taková malá letní bouřka z tepla. Sedíme, tupě zíráme a přežvykujeme tatranky. Po třičtvrtěhodině se to opravdu začíná trhat a nad dolinou se rozklenula docela úžasná duha. Ještě chvilku čekáme, až skála trochu oschne, a pak pokračujeme. Jsme příjemně překvapeni, když po exponovaném traverzu vidíme sněhový žlab a čtyřicet metrů nad námi sedlo.

Vzhůru dolů!

Vytahujeme lano, pětimetrový sestup do sněhového žlabu je dost strmý a lámavý, a ve čtvrt na sedm jsme nahoře na sedle. Tomáš poprvé vytahuje mejdlo a vyrábí několik vítězných obrázků vyčerpaných hrdinů. Na nějaké focení ve stěně jsme ani nepomysleli. Navazujeme se na špagát, ledovec sice nevypadá moc rozpukaný, ale už meleme z posledního, a nechceme udělat nějakou pitomost. Dolů po ledovci, nahoru a opět dolů pod Steinerscharte. To je takové sedélko mezi Dachsteinem a Hohe Kreuzem, přes které vede ferrata.

Začátek je převislý ocelový žebřík (pozn. redakce: dnes se nestoupá po žebříku, ale podél lan zprava), oba cítíme, že sil nemáme mnoho. Každou chvíli si sedáme, funíme jak sentinely a naříkáme. Konečně sedlo. Požíráme celozrnné tyčinky a otvíráme tajnou zbraň z pískovců – třetinku piva. Sestup podél další ferraty na druhou stranu je krátký a jednoduchý, a za chvíli opět lapáme po dechu do kopce. Vede tady stopa spousty chodců a lyžařů, lano se opět nese v batohu. Jsme vlastně na tom ledovci, kde jsou lyžařské vleky a běžecké stopy. Není tady ani noha, ostatně, co by tak asi noha pohledávala na ledovci po osmé hodině večerní.

Napravo míjíme boudičku Dachsteinwartehűtte, a najednou jede proti nám rolba. Říkáme si, že až pojede nazpět, tak ji stopneme. To se také podařilo. Na otázku, kam že to jdeme, povídá Tomáš: Lzum Bahnhof." "Ja, Seilbahn Bergstation," odpovídá rolbař, takovej veselej italskej týpek. Vysadil nás pod horní stanicí lanovky, ukázal cestu a přátelsky jsme se rozloučili.

Dachstein už nechceme ani vidět

Sestup pod lanovkou byl dost nepříjemný. Jsme slabí jako věchýtky a ferátice je v dost žalostném stavu. Občas se válí na skále nějaký drát, který není na žádném konci připevněný, občas nějaká ta kramle jde ze skály holou rukou vyjmout. Není divu, že to není udržované, vždyť kdo by tady ferátil, když může jet dolů lanovkou, pro místní je to stejně drahé jako dvě tři piva (pozn. redakce: dnes je feráta opravená a bezpečná). No, nějak jsme sešli na sníh, nějak jsme sešli po prudkém sněhovém poli. Nebyl to však milý sníh, byla to divná těžká mokrá kaše, do které jsme se bořili a která se nabalovala na mačky.

Konečně cestička po suti. Na oslavu byla zkonzumována i druhá třetinka piva a po půlhodině otročiny se setmělo. Za dalších deset minut jsme byli u auta. Turisté sedí na parkplatzu, kořalku už dopili, a tak nám nezbývá, než padnout a spát. První ranní lanovkou sestoupili Hoe a Šimák, stihli Steinerovu cestu za den a spali na horní stanici lanovky. My jsme tam loni tři délky pod vrškem bivakovali.

Kompletujeme sychrovský vůz a samaritána a jedeme směrem domů. Cestou se stavujeme na Lipně, kde probíhá očista alpinistova, a pak ku Praze. Ostatním se také nic zlého nestalo a během neděle se živí a zdraví vrátili do svých domovů.

Dachstein už nechceme ani vidět, ale samozřejmě příští rok začátkem června se koná další výprava na tohoto vápencového velikána.

Slovníček cizokrajných a neobvyklých pojmů

Parkplatz, Wasserfall, Sanduhren, Sicherung, Diagonalband, Bahnhof, Seilbahn Bergstation – viz německo-český slovník

Samaritán – červená Lada Samara, proslulý alpinistický automobil

Mazlíček, prase, pašík, podsvinčátko, krysa, bachyně, krmník, svině, handicap apod. – lezecký ruksak

Chilcoot – průsmyk tohoto jména je mezi Kanadou a Aljaškou, v období zlaté horečky musel každý zlatokop, který tudy procházel, přenést dvě tuny zásob na přežití zimy; synonymum pro nelidskou dřinu do kopce

Ruský jümar – ručkování bez přírazu po tenkém horolezeckém laně, dost namáhavé

Mejdlo – fotoaparát, který tvarem (a obvykle i kvalitou) připomíná kostku mýdla

Feráta – důmyslné zařízení k zabíjení přemnožených turistů v horách, kramle a ocelová lana k ulehčení postupu. Když náhle jedna kramle nebo kus lana chybí, nebo když do ocelových lan bije hrom, tak se na úpatích hor vrší kupy mrtvol.

Sentinel – parní válec

Zvláštní poděkování

Naši milí zaměstnavatelé, kteří nás bez svého vědomí pustili v pátek o hodinku dříve, knihovnička horolezeckého svazu za okopírování několika stránek z průvodce, přátelský řidič rolby a Herr Bergkletter Klaus Hoi.

SCHMETTERLING

Untere Windlucke, oblast Dachstein, jižní stěna

Prvovýstup

Klaus Hoi s druhem, 1977

Obtížnost

6 (zdálo se i těžší), převýšení 550 m, 10 délek na polici Diagonalband a dalších 12 do sedla průvodce píše 5-7 hodin, nám to trvalo 10 hodin.

Charakteristika

Velmi málo jištěná cesta (8 skob!), v poměrně dobré skále, nástup je snadno k nalezení, první obtížná polovina stěny je orientačně jednoduchá. Převládají spáry a kouty. Horní polovina obsahuje lehčí lezení v místy lámavé skále, často po dlouhých úzkých vodorovných policích. Když se to netrefí, tak si člověk může zadělat na řádný průšvih.

Výstup

Cesta začíná kolem výrazné věže stodvacetimetrovouz lehkou rampou (2-3) do kotle. Po prvních třiceti metrech u onoho Turmu začínáme jistit. Po výlezu z padesátimetrového kouta (již za 4) nacházíme první velké hodiny a několik starých smyček. Dvě další pětkové délky nad námi nás nikterak nevyvádějí z míry. Následuje nejtěžší délka hladkou oblou spárou, která vypadá jako dlouhá lidská prdel a nedá se mnoho zajistit. Níže jsou ještě nevelké strachové hodinky.

V této délce jsme také poprvé narazili na skobu s kroužkem, první železo v cestě. Od dvou velkých hodin pokračujeme exponovaným přelezením do hladké plotny a tou vzhůru 40 metrů do malého kotle (5+). Následuje suťový kotlík, kde je předposlední štand. Stěna nám ním připravila kolmou šikmou spáru (5+), vedoucí pod lámavým střechovitým převisem.

Dalších osm délek nás dovede na sněhová pole asi 150 metrů pod vrškem. Padesát metrů pod vrcholem je bivakovací jeskyňka. Střídavým sestupováním a traverzováním pokračujeme až na sněhovou homoli na hřebeni.