Lyžařská drezůra

První týden

Nám se teď konečně poprvé po pěti letech podařilo postavit alespoň s polovinou rodiny na lyže. Andrea se nějak na poslední chvíli vysmekla a raději se potácela pěšky, takže jsem nakonec vyfasoval ještě dítě v sedačce, ale jinak se nám podařilo během tří dní na sněhu secvičit s Véčkem na gumě tak, že bych se jí nebál táhnout i do Jizerek.

První den Véčko vřeštělo a diskutovalo od rána každý kousek hadru, který jsme jí chtěli navlíct, až z toho odpoledne usnulo a druhý den jsem já, zmožen po letech náhlým zatížením onemocněl leností... a pak roztál sníh.

Taky se nám ukázalo, že sedačka na záda, kterou jsme kdysi draze zakoupili, je nám naprosto k ničemu, protože když jsme ji konečně mohli využít a chtěli jsme do ní dát dítě, jakože vyrážíme, tak jsme zjistili, že nebyla naložena do auta. Stejně by se tam bývala asi nevešla.

Druhý týden

Takže bychom to mohli zkusit, Véčko se nechalo vozit po sjezdovce Gregorem a potom jela několikrát na vleku s Andreou, ale Andrea říká, že to nestojí za zničený záda, že držet hůlky jako klíště se umí a vleku taky. Takže dokud nebude jezdit sama, tak je zbytečné se s ní zabývat.

Nicméně Véčko uplatňuje nárok na pásy a chodicí vázání, vyjadřuje neustále nespokojenost nad svým vybavením, takže jsem musel na příští rok naslibovat, že nechám vyrobit dětské skialpy.

Třetí týden

Zatím jsem si bral už dvakrát dva dny dovolené k víkendu, aby se vyplatila šílená kupa věcí, kterou s sebou musíme na hory vláčet. Nakonec bylo parádně. Dohodl jsem se s Véčkem, že prozatím pozastavíme výlety za sněhem.

Čtvrtý týden

Se staršíma dětma sice nejsme kompatibilní, ale s lidma bez dětí už nejsme kompatibilní vůbec. Navíc bez kámošů lyže Véčko moc nevábí. Na gumu chtěla, ale v neděli večer přiznala, že se bojí toho hlubokého prašanu, ve kterém minule celá zmizela.

Nakonec docela obstojně, tedy vzhledem k druhé půlhodinové lekci na cestě před hospodou, skákala i sjížděla půlmetrový frézovaný mantinel u cesty. Zní to sice skvěle, ale obnášelo to ve skutečnosti dva půlhodinové výlety padesít metrů od baráku k cestě. Samozřejmě za celý víkend.

Začalo to pátečním transportem a překládáním mezi auty, kterým jsme ji naprosto umrtvili. Takže po příjezdu na barák v jedenáct večer obživla a pařila do dvou do rána. Ráno bohužel vstávala normálně v devět, takže včetně snídaně a oblíkání potížisty jsme sotva stihli vyrazit po poledni před barák na sníh.

Jenže venku jí po půl hodině na sluníčku v mínus dvanácti změkly rysy, zakňučela a začala si stěžovat na každou hloupost v oblečení, takže sluníčko nesluníčko se šlo dospávat. Než se ohřál guláš, spala se suchým studeným knedlíkem v ruce. V šest už venku svítila jenom lampa u oblíbené cesty před hospodou.

Následoval obvyklý večerní program, půlhodinka lyžování na desti metrech hladké cesty, která existuje díky sousedově zálibě v malé sněhové frézce.

Na neděli se teoreticky připravujeme a vstáváme brzo, vpodstatě jako první. V plné výbavě i s termoskou a vrcholovou prémií. Bereme skialpy a gumu, nicméně skončíme na cestě, gumu prý ne. Zkoušíme alespoň oblouček na kameru, protože doposud všechno lyžařské video vypadá s lampou dost morbidně. Lyže bohužel na kroucení zadkem nereagují a zapíchnutí do sněhové bariéry je zábavnější. Vůbec nejlepší je sjíždět z ní po zadku, lyže teda neupotřebíme. Po probuzení v šest večer už se jen tak tak stíhá zabalit a uklidit.

Doporučená výbava? Klid.