Sjezdové lyže jsou stále lepší

Camber versus rocker

Tradiční sjezdové lyže jsou vyrobeny prohnuté uprostřed pod vázáním, dnes se této konstrukci říká camber. Lyže v dobře vykrojeném oblouku nabízejí přesné vedené jako po kolejích, velkou energii při výjezdu ze zatáčky a jízdu o poloměru podle toho, k čemu byla vyrobena. Tak zvaný radius je jiný pro slalomky, obřačky i sjezdové speciály. 

Dnes mají čistý camber především závodní anebo sportovně laděné lyže.

Prohnutí rocker je opačné a usnadňuje nástup do oblouku. Jezdí se na nich pohodlněji za všech sněhových podmínek. Čím jede lyžař obloukem rychleji, tím více získává kontrolu nad lyžemi a tím je také jeho jízda klidnější a stabilnější. V pomalejší rychlosti jsou lyže jednoduše ovladatelné a dají se na nich zvládnout rychlé manévry. Odpouštějí chyby i v horších sněhových podmínkách.

Jejich výhody smaže pouze silný a technicky zdatný lyžař ve velké rychlosti na dobře upravené trati. To je zpravidla pouze závodník.

Vzpomínáte?

Buďme ovšem zdravě skeptičtí. Takových novinek tu již bylo a jen některé měly opravdu smysl.

Lyžařským hitem začátku tisíciletí byla inteligentní vlákna. Designéři je zabudovali do carvingových lyží a slibovali lyžařům aktivní nářadí.

O co tehdy šlo? Vlákna prý mění mechanickou energii na elektrickou. Čím větší síla na ně působí, tím více by měly tuhnout. Lyže s touto technologií prý neustále reagují na změny sněhu, terénu a rychlosti jízdy a přizpůsobují svoji pevnost aktuální situaci.

Vzpomeňme také na stabilizátory. V době Ingemara Stenmarka se montovaly plastové můstky na špičky lyží, aby se nekřížily.

Za největší slávy Hermanna Mayera se na lyžích objevily tlumiče, které měly snížit vibrace.

Poté zazářily piezoelektrické prvky, jejichž úkolem byl převod energie vibrací na elektrické impulsy využitelné ke zklidnění lyží.

Ani jedna z těchto "inovací" se neuchytila. Dokonce je nevyužívali ani závodníci, kteří zůstávali u osvědčených sendvičových konstrukcí. O zmíněném Mayerovi bylo známo, že sjezdové lyže neměnil několik sezon, a servismani mu na ně pouze každý rok namalovali aktuální design komerčně prodávaných modelů.

Na severu všechno začalo

Poslední opravdovou inovací ve sjezdovém lyžování byl carving. Před dvaceti lety se lyže radikálně prohnuly, zkrátily a naostřily hrany. Lyžařský průmysl dostal omlazovací injekci od mladšího nezvedeného bratříčka snowboardingu.

Díky tomu můžeme dnes pohodlně zatáčet a krájet oblouky v neskutečných náklonech. Jak to ale všechno začalo? Už staří Římané... ne, ....už staří Skandinávci.

Od pradávna chodili lidé na sněžnicích, ale Norové se na nich začali klouzat. Některé jejich modely nebyly vypletené provázky a kůžemi, ale připomínaly dnešní snowblady, krátké a široké lyžičky.

150 let vývoje

Po dalších čtyřech tisících letech, někdy po roce 1870 vymyslel norský závodník Sondre Norheim telemarkové vázání, které sice přidržovalo jen špičku boty, ale umožnilo zatáčet. Proto je považován za otce moderního lyžování.

Primitivní vázání bylo tvořeno prutem rákosu obepínajícím nohu nad kotníkem. Vázání fungovalo na všech typech tehdejší obuvi, ať to byly holínky nebo boty šněrovací.

K výbavě patřila masivní jasanová tyč s okovanou špicí. Kromě opory sloužila i k brzdění - prostě se na ni nasedlo. Lyže byly dlouhé okolo tří metrů. Jen pro pořádek: jméno Telemark patří kraji, kde Sondre žil.

Moravan naučil lyžovat Alpy

Elegantní telemarská technika zatáčení v pokleku byla sice krásná, ale hodila se jen na povlovné skandinávské svahy. Moravský rodák Matyáš Žďárský proto roku 1889 sestrojil vázání s pevnější patou umožňující jí pohyb pouze nahoru-dolů a inicioval tak vývoj alpské techniky jízdy.

Jeho následovníci časem přidali ještě jednu hůl a mohly se začít sjíždět i velmi prudké svahy. Pomohlo jim k tomu zkrácení lyží pod dva a půl metru. Lyžování nabylo dnešních obrysů.

Žďárského, neboli lilienfeldská technika jízdy propagovala kristiánku (krátký švihnutý oblouček) a přívrat (dodnes populární pluh). Zase pro pořádek: Lilienfeld je rakouský region, kde Žďárský žil, Kristianie je norská pahorkatina.

V roce 1934 byl v provozu první lyžařský vlek na světě v Davosu. O rok později se již tahali lyžaři do kopce ve Špindlerově Mlýně a o další rok později v Mořici a Val dIsére.

Vyšší boty znamenají větší rychlost

Mezi světovými válkami se zkracují lyže na dva metry a nohy při sjezdu se stále přibližují. Rotační francouzská škola z roku 1937 předepisovala kolena u sebe, hluboký předklon a zatáčení rychlým smykem. Ještě v padesátých letech tak jezdili lyžaři na mistrovství světa.

Okolo roku 1970 se zvyšují sjezdové boty. Díky tomu nejlepší slalomáři ovládli vystřelované oblouky. Dosáhli zrychlení, protože v zatáčce předsunuli, neboli vystřelili, nohy před tělo. Sjezdaři začali řezat oblouky po hraně. Smyk je zpomaloval.

O pár let později se boty ještě zvýšily a slalomáři začali využívat odšlapovaných oblouků. Koncem osmdesátých let se v závodním lyžování projevil naplno carving, neboli řezání celých oblouků po hraně v jakékoliv situaci.

Později ho přijali rekreační lyžaři a dnes tak jezdí už i extrémní skialpinisté i akrobatičtí lyžaři.