Na lyžích podél Mumlavy v Krkonoších

Zase vstáváme pozdě, skáčeme v Praze do auta a na Rýžovišti v Harrachově vystupujeme až v jedenáct hodin. Máme tedy co dělat, abych naplánovanou túru stihli.  

Lanovka nás vynese na Čertovu horu (1021 m). Nahoře se ukazuje, proč jsme dole nečekali ve frontě - je zima, pod mrakem, silně fouká a do obličeje se ženou oblaka ledových krystalků. Málokomu se chce lyžovat.

Po modré turistické značce a zpočátku po modré sjezdovce míříme ke Studenovu. Chvíli jdeme po rovině, protože bruslit se nedá. Krkonošská Magistrála, která tady bývá obvykle upravená rolbou, je zapadlá hlubokým sněhem. Pouze pár běžkařů před námi vyšláplo svoji stopu.

Na rozcestí U Janovy skály (1002) přepínáme skialpy na sjezd a vezeme se úzkou lesní cestou ke Studenovu. Bez zastavení míjíme hospodu a horní stanici vleku. Barvu turistické značky měníme na zelenou. Dlouhým šikmým traverzem na okraji lesa svištíme ke Kostelní cestě.

Po bílé pláni do Rokytnice

Pod lesem, když vyjedeme na široké louky, uhneme z cesty doleva a po zasněžené pláni si to namíříme do horní části Rokytnice. Chceme si ušetřit nudné stoupání po ulici městem k lanovce. Porvé v životě se konečně trefíme tak, jak chceme. Při minulých pokusech jsme končili lidem na zahrádkách, sjížděli jsme posypané cesty, anebo se vraceli ze slepých uliček.

Při tom je to tak jednoduché: namířit na velkostatek v Zákoutí, podjet ho po hnojišti a za ním se napojit na pěší cestu podél zábradlí, která nás dovede na silnici jen sto metrů pod parkovištěm u lanovky Horní Domky.

Podívejte se na podobnou trasu: Z Lysé hory na sever

V Rokytnici nad Jizerou kupujeme jízdenky právě na lanovku Horní Domky (dříve tudy jezdil vlek Přibližovák) a také na lanovku Lysá hora. Nejdříve se tedy vyvezeme k chatě Lovčenka. Mimochodem pomalu, ale stále se její služby zlepšují. Jídlo je lepší a lepší, nabídka pití se rozšiřuje a obsluha zvládá polední cvrkot s elegancí a úsměvem. Navíc se uvnitř nekouří a kuřáci mohou obědvat jen v předsíni před záchody.   

Po Kaprunu (ano, tak se tady opravdu jmenují vleky a mírná sjezdovka pro začátečníky) sjedeme k lanovce na Lysou horu (1344). Máme štěstí, protože kvůli silnému větru byla lanovky až dosud uzavřená. Nahoře fouká jako v Severním moři a nepříjemný mráz zalézá za nehty jako v Rusku.

Vpomínky na vánici pod Kotlem nevyblednou

Chvíli nám trvá, než v psím počasí nalepíme stoupací pásy, a mezi tím nás předběhnou dva snowboarďáci. Jeden stoupá na splitboardu a druhý obul sněžnice a prkno hodil na záda. Po chvíli je vidíme, jak stoupají na Kotel. Jestli se pustí do Kotelních jam, budiž jim země lehká! Už pár dní hlásí horská služba trojkové lavinové nebzepečí, vítr zdusává sníh lámavých do desek a varováním nám všem je smrtelná lavinová nehoda na Studniční hoře.

Za pár minut se obloha zase zavřela a vyznavače jednoho prkna jsme už nezahlédli. Když se o nich potom nemluvilo večer v hlavních televizních zprávách, dost jsme si oddechli.

Vítr, sníh a led nám ještě znepříjemňují stoupání do Kotelského sedla a na rozcestí Růženčina zahrádka (1370). Vzpomínáme na cestu s malými dětmi, kdy jsme měli podobně ošklivé počasí. Vánice nás tehdy uvěznila pod přístřeškem, který stvořila sama příroda - led a sníh oblepily tyče postavené do kruhu jako indiánské teepee na pozdější použití. Tehdy jsme měli nahnáno všichni, otec, matka, jedno děcko v batohu a jedno na lyžích na laně. Nakonec jsme se ve zdraví dostali přes pláně na rozcestí U tří pánů a sjeli na Krakonošovu snídani. Přišli jsme jen o jednu přilbu, rukavice a mapu, které všechny skončily přefouknuté přes hřeben někde v Labském dole.

Dodnes na to jedenadvacetiletý muž vzpomíná, když kráčí k Růženčině zahrádce, která je vždycky zrádná. Všechny cesty totiž odtud vedou přes mělká, ale vysoká sedla a dlouhé pláně bez úkrytu před větrem, sněhem či deštěm.

Z Růženčiny zahrádky dolů podél Mumlavy

Odlepíme stoupací pásy a pustíme se přímo podél Mumlavy. Držíme se vlevo co nejdál od potoka, rozvolněný les nám dává možnost širokých oblouků. Zamrzlé smrky jako by na nás kynuly a zvaly nás do své příšerné říše, kde se prohání jen vítr, půl roku tady leží sníh, zbytek roku prší a jen pár dní svítí slunce.

Nakonec stejně není zbytí a před soutokem Velké Mumlavy (ehm, tady je to ještě jenom potok) a Divoké strouhy musíme na pravý břeh.

Po něm sjíždíme, občas šlapeme do kopce v závějích prašanu až do míst, kde vlevo prosvítá skrz les obrovská paseka v úbočí Lysé hory. Potok tady překonáme ještě jednou nazpátek zprava doleva a po okraji paseky dojdeme na upravenou běžkařskou Kládovou cestu. Po dalších dvou stech metrech jsme na rozcestí Krakonošova snídaně (1025). Nemile nás překvapuje, že od minulé návštěvy, kde jsme přespali v turistickém přístřešku ve spacáku, se z přístřešku, stal zavřený kiosek. Holt další místo, kde se dalo přespat, musíme vyškrtnout ze svého seznamu. Děkuje ochráncům přírody, že se tak vzorně starají o naše blaho...

Pak už následuje příjemný nebo úmorný(?) sjezd po běžkařské trase podél Mumlavy až k Mumlavským vodopádům (775). Hodnocení krásy této jízdy značně závisí na skutečnosti, zda umíste bruslit na lyžích nebo ne.

Protože jsme nechali auto na Rýžovišti (720), tak nás čeká poslední kilometr a půl lesní stezkou po žluté turistické značce. Na parkoviště dorážíme za tmy. Pokud bychom potřebovali jen na autobusové nádraží, vedla by cesta od Mumlavských vodopádů už jenom rovnou dolů.

SKI GUIDE: Krkonošské terénní sjezdy

Zobrazit místo Krkonoše - skialpinismus na větší mapě