Proč nelyžovat na Jedlové

Skiareál v Jiřetíně pod Jedlovou má všechny nectnost českých lyžařských středisek.

Přijíždíme po neposypané ledovaté silničce na parkoviště za městečkem. Šipek jsme si nevšimli, a proto jsme chvilku bloudili na náměstí. Naštěstí jsme se chytnuli auta s lyžemi, které nás míjelo.

Placené parkoviště

Za vjezd na parkoviště platíme čtyřicet korun. Z parkoviště jdeme dobrou čtvrthodinu do kopce k vleku. Zase nenacházíme žádnou směrovku, a tak jdeme jako ovce za ostatními lyžaři.

U vleku na Jedlovou se už tvoří dlouhá fronta. Kupujeme tedy pouze jednu jízdu s tím, že se potom uvidí. Ve frontě stojíme přesně 35 minut.

Stará rozhrkaná kotva nás táhne na vrchol Jedlové (776 m n.m.). Můžeme pozorovat nejprudší místa obou sjezdovek, kerá jsou vydřená až na hlínu. Místní znalci proto kotvu opuštějí asi ve třetí čtvrtině a šetří hrany a skluzice.

Vydřené sjezdovky

Na vrcholu máme na výběr ze dvou sjezdovek. Posléze se ukazuje, že obě jsou úzké, ledovaté a vydřené, ačkoliv okolo vládne prašanová zimní pohádka. Po chvíli se ovšem sjezdovky rozšíří, změnší se jejich stmost a konečně si užíváme první vykrajované oblouky.

Dole se rozhodujeme, že počkáme na poledne, abychom si mohli koupit odpolední permanentku za 150 korun pro dospělé a 10 korun za děti do 150 cm výšky. Nevíme přesně, kolik naše děti měří, ale zjišťujeme, že v tom nejsme sami. Několik rodičů se u pokladny dohaduje, jak mají vlastně velkého potomka. Provozovatele skiareálu nenapadlo někam umístit měřidlo.

Jdeme se najíst. V blízkém okolí vleku nacházíme jen bufet s několika lavičkami venku. Na výběr je párek v rohlíku, klobása a polévka. Restauraci s poledním menu jsme nenašli.

Fronty na 3/4 hodiny

Těsně před polednem si ještě stačíme zaskákat na můstcích na plácku pro děti. Je nám trochu líto naprostých začátečníků okolo nás a představujeme si, jak by jim těžké lyžařské začátky usnadnil aspoň přenosný provazový vlek.

V poledne stojíme znovu ve frontě pod Jedlovou. Tentokrát je čas 45 minut. Místní dědeček - lyžař nám radí, že máme vyjet na Jedlovou, po neznačených pěšinách v lese sjet na vedlejší svah a tam si by prý nemusel být tak velká fronta. Že bychom se o existenci vedlejšího vleku a jeho příslušnosti do jednotné permanentky, nemůže ani řeči. Dokonce ani dědeček si nebyl jistý.

Jiný svět

Když vyjedeme z lesa u zříceniny hradu Tolštejna, ocitneme se najednou v jiném lyžařském světě. Široké dobře upravené svahy zvané Mezičky s minimem lyžařů vedou po loukách, mezi remízky a roubenými chalupami. Na vlek se čeká pět až deset minut. Nadšeně promíjíme obsluze, že nepodává kotvy ani dětem a začátečníkům, že každá třetí je kotva je utržená a že vlek je pomalá kraksna.

Užíváme si na sjezdovkách i v prašanu podél nich. Je ho tady dost.

To nejlepší z Lužických hor

"Budete tady i večer?" překvapuje nás obsluha před čtvrtou hodinou, těsně před tím, než má skončit provoz vleku. O nočním lyžování na Mezičkách jsme se v hlavní pokladně pod Jedlovou nic nedozvěděli, proto jsme s ním nepočítali a už nemáme chuť něco zjišťovat.

Jedenme zpátky na parkoviště, naasedáme do auta a vysmýkáme se neposypanou silničkou do Jiřetína. Potom už jenom tradá domů... Byli jsme lyžovat v nejlepším středisku Lužických hor!