Rumburská vzpoura roku 1918

Rumburská vzpoura 21. května 1918 se odehrála v kasárnách 7. střeleckého zeměbraneckého plzeňského pluku. Důvodem byl hlad, špatné životní podmínky a také nevyplacený žold za dobu zajetí. 830 vojáků v Rumburku totiž byli propuštění zajatci z východní fronty, kde už 1. světová válka skončila. Rakousko-uherská armáda plánovala jejich odvoz na stále bojující italskou frontu. 

18. pěší královéhradecký pluk v Novém Boru, lépe živený a organizovaný než rumburští spolubojovníci, vzpouru potlačil.     

Vzpoura začala po 6. hodině ranní tím, že 65 mužů v čele s Františkem Nohou odepřelo poslušnost velitelům: oproti rozkazu nastoupit beze zbraně nastoupili na ranní nástup s puškami. Ke vzpouře se přidalo sedm stovek dalších vojáků. Vzbouřenci obsadili Rumburk (Rumburg) a ještě ten den mašírovali na Nový Bor (Haida), kde byli obklíčeni a rozprášeni.

Vůdci vzpoury byli popraveni 29. května za úsvitu: František Noha (23 let) - zběh z rakouské armády do ruské - Stanislav Vodička (23 let) - jediný důstojník, který se přidal ke vzpouře, měl v úmylu také zběhnout, ale dostal plicní katar a byl odvelen z ruské fronty na léčení - Vojtěch Kovář (32 let) - bojoval na východní frontě od začátku války a roku 1918 byl odvelen do zázemí v Rumburku. 

Ten den po západu slunce bylo popraveno dalších 7 mužů. Čtrnácti odsouzeným k smrti byl trest zmírněn na mnohaleté vězení. Na italskou frontu bylo odveleno 116 vojáků. Více než 580 vojáků bylo uvězněno v Terezínské pevnosti.