Hotovky? Rychle, chutně a hned

Jo. Jenže ono je třeba taky znát co staršího smíchám a zda v změ nebo v létě. Pár lidí už se taky z tohohle vyškolilo.....Jinak je dobré mít ssebou projímadlo a carbosorb.....

no, já jsem v kategorii těsně pod padesát. takže když to někdo odpracuje, tak nedržkuji, a když mám dost a navíc je to třeba venku před stanem, tak vděčně sním téměř cokoli (na špicberkách v zimních podmínkách jsme měli jako standard pytlíkovou polívku, do ní špek nebo buřta a pak do toho vrazit hrst minutových těstovin nebo instantní brkaši, a navzájem jsme se hlídali, aby náhodou někdo nejedl moc rychle. ale tam, kde nejde o život a kde je aspoň trochu možnost vařit, tam preferuji děsuplné šmakulády nepáchat.

Lucasi, 

dobra, vtipna a pro mne usmevava poznamka.

Podle mne je to tak.

Ty generace po te generaci nejstarsi jsou zhyckane, zmanipulovane zdravotnictvim, skolou a dalsimi urady.

vícegenerační společné nerodinné vařaní (třeba na primitivní krkonošké chatě s kuchyní) je vůbec velmi zajímavou socioekonomickou sondou. šedesátník je ochoten smíchat zbytky z hrnců od hrachové polévky z pytlíku přes guláš po vepřové nudličky s pórkem, a smíchat to s kotlem nejlevnějších kolínek. čtyřicátníci-padesátníci to nějak schroustají, ale matky prohlásí "tohle naše děti jíst nebudou" a dětem v časovém presu uvaří (slušné) těstoviny ochucené (drahým) kečupem z rajčat. třicátníci a mladší pošlou kuchaře tam, kam nechodí slunce, a odejdou kilometr vánicí do hospody.

Nojo. Souhlas. Ale jak poznamenáno dnes většina dětí a nejen ony už o tomhle nemaj ani páru natož zážitky. Před 20 roky jsme na soustředění dali holce zbytky a řekli uvař něco - a uvařila. Když jsme totéž řekli holkám před 5 roky tak jen udivené pohledy a ono - já se vám na to můžu... .. Ale když pak navařil jeden tatík, tak se hrnuly první...I to je jakýs takýs obrázek o dnešku.

Proč tahat sebou jídelní zásoby, kastrolky a vařič?

Při denním výšlapu někam do přírody se obsah mého ruksaku smrskne / na osobu / na dva obložené chleby (mazací sýr a na to suchý salám, nebo chleba se sádlem) a k tomu třeba jedno, dvě jablka nebo hrušky anebo pár možná pár červivých švestek. Člověk by nesmí být zhýčkaný.

K pití většinou netahám nic, často se najde nějaký pramínek tekuté vody. K tomu je potřeba mít aspoň půlmetrovou plastikovou ohebnou trubičku – aby se nasání vody z malého vodního čůrku, tekoucím dolů po skále, lehce dalo uskutečnit.

Člověk se může bez problému vždy omezit a nakonec malé hladovění či trochu žízeň není na škodu.

Moje tři děti dostaly dost tvrdou školu, vůbec by je tenkrát nenapadlo fňukat a něco požadovat. Co dostaly to se dalo « spapat » a jinak nedostaly nic. Dnes jsou rozeseté po celé zeměkouli a dodnes prohlašujíi : » Tati, něco jsme se, díky Tobě, naučili - a tady ve velké dálce se to velice dobře dá realisovat ».

anebo "asijský" přístup k věci, kdy se doma nevaří a konzumuje se téměř výhradně jen "strýtfůd", a tím pádem doma nemusí být kuchyně (zabírala by zbytečně místo), ale jen koutek s (minimalistickou) ledničkou, mikrovlnkou, varnou konvicí a výlevkou. kdo ví.

můj názor je, že vaření není ekonomická nutnost, ale může být fajn tvůrčí koníček a relace (po úmorné úřednické práci konečně něco konkrétního s hmatatelným výsledkem), která nestojí moc peněz. prostě taková zimní varianta k zeleninové zahrádce (která také postrádá ekonomického smyslu, začneme-li kalkulovat cenu práce)

Jo hochu, nějak se to ve společnosti vyvrbit musí, tak jako to bylo za soudruhů či 1. republiky či starého Rakouska. Tehdy lidé museli makat tvrděj než dnes a vařit  pro rodinu musely  i mladé holky. Soudruzi to zase řešili oněmi obr - vývařovnami a podnikovými jídelnami které i dotovali. A búhsuď jak se to vyvrbí nyní, kdy spousta moderních žen nejen vařit nechce, ale ani neumí. A otázkou možná bude z čeho vařit......

samozřejmě jak začneme do ceny jídla počítat vlastní práci, tak se dostaneme s vlastním vařením na cenu zcela neschopnou konkurence. vaření nás musí do jisté míry bavit a musíme jej považovat za do jisté míry relax, jinak je lepší si jídlo objednat a v ušetřeném čase dělat to, co umíme (třeba napsat smlouvu nebo obložit koupelnu), anebo jít si zaběhat nebo jen tak ležet na kanapi a čumět na bednu.

Inu nevím. Vařím si sám a troufám si říct, že méně jak za poloviku z restaurace či vývařovny. Ovšem také všechny práce kolem dělám taky sám. Výhodou ovšem je, že si volím jídlo dle svého momentálního zdravotního stavu -  ergo daleko širší výběr. Polotovary až na nějaká koření či bujony nepoužívám. A nějaké instant polévky neuznávám (Jsou snad jen pro ony krizové situace v horách). A mohu říci, že vařit se naučí každý. Jako ono přísloví, že nouze naučila Dalibora housti. A ony restaurace  - kdysi před energetickou krizí to ještě občas šlo. Nyní možní tak jednou v roce při velkém svátku. Bohužel pro ně.Bude jich jen pár jako v minulosti a pro zazobané.  Na situací jako  ke konci minulýho režimu či oněch 10 či 15 let po onom sametu zapomeňte.