Anděl strážný na Kriváni

Radost z dosažení vrcholu však záhy vystřídaly pocity nevolnosti, slabosti a celkové krize. Poprvé po dlouhé řadě let mne doběhla diabetická příhoda.

Než jsem stihl ztratit vědomí, objevil se u mne jako anděl strážný lékař letecké záchranné služby. V naprostém klidu mě naložil do vrtulníku a odvezl do nemocnice. Bylo to ale tak prosté?

Národní vrchol

První ověřený výstup na Kriváň provedl 4. srpna 1772 Jonáš Andrej Czirbesza ze Spišské Nové Vsi. 16. srpna 1841 se zde konala první Národná púť za účasti Ľudovíta Štúra a Milana Hodži. Od té doby je Kriváň považován za slovenský národní vrchol.

Cesta vede ze Štrbského Plesa. Trochu jsme trnuli, zda bude červená stezka již průchodná. Loňská větrná smršť dala zdejším lesům pořádně zabrat, ale neprůchodný je naštěstí pouze úsek Tri Studničky – Jamské pleso.

Měsíční záře

Je zrovna denní doba, při které se zahajuje nástup do stěn v Alpách, když opouštíme Štrbské pleso. Jeleni trénují finálové skladby na svou říjnovou superstar, hvězdy a hlavně měsíc svítí o sto šest.

Je chladno. Jdeme nejdřív k Jamským plesům a pak kosačkou nahoru a pořád nahoru až pod Malý Kriváň. Díky měsíční záři, ne svitu, ale opravdové záři, v pohodě překonáváme záludnosti výstupu, aniž bychom potřebovali čelovky.

Potom zdoláme pár metrů dolů na Daxnerovo sedlo a poslední výšvih na vrchol. Ještě je šero, ale nový den už je ve vzduchu. Vrcholu dominuje dvojitý slovenský kříž. Obloha má barvu tmavošedou, ale světla je už dost, abychom pozorovali okolní štíty.

Nemůžu popadnout dech

Nějak se mi nedostává dechu, ale prozatím v tom nic zvláštního nevidím. Však jsme skoro přes tři hodiny stoupali. Sedáme, choulíme se do spacáků a čekáme na rozednění. Pořád nemůžu polapit dech, začíná se mi točit hlava. Dýchám těžce a proto si raději lehám.

Následuje kolotoč různých nechutných osobních záležitostí, které bych na Kriváni a úctě k němu, raději nikdy nedělal. Po pár hodinách jsem tak zesláblý, že pro jakýkoliv úkon se musím přemlouvat. Vedle mne je v polosedě Pavla. Je vyděšená, ale drží se. Neví co je se mnou, neví co má dělat.

Je to záchvat cukrovky!

Svítá hrozně pomalu. Krásu vznikajícího dne už nevnímáme ani jeden. Pořád doufám, že se můj stav zlepší. Pavla vymýšlí, jak mi bude pomáhat při sestupu. Já se ji prozatím bojím říct, že na to už nemám. Neustále se mnou lomcuje zimnice. Získávám čas. Už tuším, co mi je.

Jako dlouholetý diabetik jsem byl dnes poprvé dostižen svou nemocí. Že by to měli na svědomí ti skřítci? Pomocí glukometru zjišťuji vysokou hladinu krevního cukru. Nechápu to. Po námaze z výstupu by se tato hladina měla silně snížit, ne zvyšovat. Zkouším si píchnout dávku inzulínu, ale ani to už nepomáhá. Navíc nejsem schopný přijmout ani kapku vody. Všechno je hned venku.

Dívám se z hrobu ke kříži

Ležím. Nad hlavou kříž a pak už jen nebe. Zvláštní, výhled jako z hrobu. Takové pitomosti mne napadají do té doby, než spatřím, jak si na tom, co jsem vyvrátil, pochutnávají vrabci. Pavla připomene nějaký nechutný vtip, nálada se uvolní a já se směji. Já se směji? Tak to není ještě tak špatné.

Pořád čekáme na zázrak. Zázrak, o kterém víme, že se nestává. Pavla vyčkává nějaké turisty, co by pomohli, ale já jsem v tomhle skeptický. Pokud nejsou stejně trhlí jako my, nebudou tu dřív než v deset hodin. Pochybuji, že se bude někdo nějak moc snažit pomoci. Je něco po osmé, když se snažíme dovolat horskou službu. Telefon však hlásí, že číslo neexistuje.

Po několika marných pokusech voláme dědkovi do Ostravy. Ten informuje o nás horskou službu přímo z Česka. Po další pár minutách nás kontaktují. Dispečer nás uklidňuje a oznamuje, že mne vyzvedne vrtulník. Následuje komunikace s lékařem ve vrtulníku. Vždy velice problematická a zdlouhavá, neboť zde silně kolísá signál.

TOPO: Vysokohorské lyžovanie okolo Kriváňa

Zásah z nebe

Slyšíme rámus rotoru a už se pod námi objevuje silueta vrtulníku. Posílám Pavlu umístit fléru z toaletního papíru na kříž jako pomoc pilotovi k odhadnutí síly a orientace větru. Ten se neustále mění. Jednou z východu, jednou z jihu. Není silný, ale je nárazový. Napadá mne, že pilot bude mít co dělat.

Pavla v červeném oblečení stříhá předpisové "Y" . Nejsem schopný pohybu, takže ani nevidím, jak vypadají pokusy o přiblížení. Jen vždy, když pilot obrátí stroj od vrcholu a kus poodletí, aby se srovnal, se mi sevře srdce. Strašně se bojím, že to nezvládne a vzdá. Museli bychom čekat na pomoc pěšáků horské služby, což by znamenalo minimálně další dvě hodiny trápení.

Je jasné, že vrtulník na vrcholu nemá kde přistát. Proto zahajuje přípravu na spust lékaře. Ten visí na lanku pár metrů pod strojem, houpe se v prostoru na hlubinami okolních dolin. Po dvou náletech, které sleduji jen sluchem, se napotřetí podařilo lékaři uchytit pár metrů pod vrcholem.

Krabice s cukrem je k ničemu

Pak vidím velkou bílou přilbu, zarostlou tvář a naprosto klidné oči. Už vím, že je vše v pohodě. Bez jakýchkoliv připomínek, bez výčitek, bez zbytečných slov. Jen s povzbuzováním proběhla první prohlídka. Škoda, že zásah byl ohlášen díky problematické komunikaci jako problém diabetika, což ve většině případů znamená nedostatek cukru v krvi. Lékař měl plnou krabici glukózy, která nebyla k ničemu.

Vyvstala otázka, jak mne dostat do vrtulníku. Pokus o můj přesun mými vlastními silami selhal. Takže si mě lékař hodil jako by nic na záda a zkušeně přešel přes několik skalních ploten k plošině, kterou určil pro mé vyzvednutí. Vážím skoro sto kilogramů!

S komunikací jsme neměli potíže jen my, ale i lékař. Vysílačka selhávala, nefungoval ani mobil. Až po dlouhé době se podařilo vrtulník přivolat zpět. Opět několikeré nalétávání, které sleduji ležíc v připravené síti. Kladka klesá, lékař nás připíná. Lehce se zvedáme a vzápětí cítím, jak se propadáme kdesi do údolí. Po krátkém sestupu nás stroj pokládá na loučku a sedá vedle nás.

Jsem přeložen na obyčejné nosítka, napíchnut na kapačku a připojen na kyslík. Pak jsem trošku s problémem díky své výšce šoupnut do útrob vrtulníku a už letíme do popradské nemocnice.

Děkuji posádce vrtulníku i horské službě

Chtěl bych touto cestou poděkovat posádce vrtulníku Letecké záchranné služby a doktoru Zajacovi zvlášť. Přes to, že podmínky nebyly ideální a zásah se odehrával v poměrně velké výšce, předvedli naprosto profesionální výkon. Chtělo to umění, odvahu a obětavost. Nic z toho těm borcům nechybělo, navíc to uměli i rozdávat.

Zároveň chci poděkovat horské službě Vysoké Tatry. Z minulosti i z mnoha současných článků vím o mnohdy nelichotivé kritice jejich práce. Já se setkal s opakem. Borec z horské doběhl Pavle pomoc s batohy. Ostatní pak vše vyřešili v klidu a bez jakýchkoliv problémů. Byli jsme pro ně lidi v průseru a oni nám pomohli. Tak jak to mají v popisu práce. Přidali však něco navíc, co nemuseli. Pochopení, účast a přátelství. Všem ještě jednou DÍKY!