Konečně jsme poděkovali bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi

v totalite jsem zil 25 let. Za tu dobu uteklo na zapad spousta lidi. Kdyby opravdu bojovali proti komunistum, tak s tema zbranema postrileji alespon nejaky mistni vybor, ale loupeznou vrazdu prohlasit za odboj, to je ponekud divne. Proste potrebovali prachy a zbrane aby se dostali na zapad.

Proti totalitě není možné bojovat jinak než se zbraní v ruce (jinak tě zabijou). V demokracii se bojuje ve volebních mistnostech (nic se ti nestane, maximálně prohraješ volby). O tom jsi nikdy neslyšel?

Asi poslední dvě drobnosti. "Vzpomínky záložáků" (asi jím ještě jsem) - myslím že velmi dobře demonstrujeme na svých příkladech, že za normálního režimu jsme oba oba víceméně normální slušní lidé, ale za socialismu jsme přežívali pod tlakem, jak to jen šlo a oběma nám nezůstal štít úplně čistý. To pokládám za velkou vinu komunismu, že do svých rejdů zavlekli skoro všechny lidi. Byli daleko horší než nacisté. S tou "přiměřeností" - když partyzáni a výsadkáři vraždili a ničili majetek za druhé světové války, bere se to jako hrdinký čin. Když v naprosto stejné situaci ti samí lidé dělali tu samou práci o pět let později, berou to někteří lidé jako kriminální čin. S tím nemohu souhlasit.

Porad mi hlava nebere jedno. V dnesni spolecnosti je mnoho veci, proti kterym je potreba brojit. Znamena to, ze kdyz zastrelim nejakeho zamestnance banky, nebo ostrahy, tedy prisluhovace rezimu, budu odbojar?

Se nám to trochu zvrtlo ve vzpomínky starejch záložáků :-)(mimochodem - ani to už nejsem, místo cvičení jsem ještě absolvoval půl roku civilky a tak jsem definitivně vyvázán z ozbrojených sil). Jasně, že to nebylo jednoduché - ani pro mě, byť to napsané vypadá jako brnkačka. Možná proto bych si - na rozdíl od některých radikálních pisatelů, co to asi nezažili či trpí ztrátou paměti - netroufnul nikoho soudit třeba za podpis spolupráce s rozvědkou. Protože jsem ten tlak okusil na vlastní kůži. Možná proto rozumím Havlovu smířlivému postoji, chápu ho jako výraz pochopení pro lidskou slabost ze strany toho, kdo obstál. I proto mě štve, když ho (tuším) Josef Mašín ze svého zaprděného amerického pohodlíčka obviní z toho, že nedělal žádný skutečný odboj (protože nikomu nepodřezával krky). Asi proto je pro mě daleko největším hrdinou Ivan Magor Jirous, kterej "JIM zkurvil dvě generace komunistickejch dětí" a šel do toho pokaždý znovu i přesto, že věděl, co ho čeká (valdický kriminál). Na druhé straně se ve mně všechno bouří, když někdo označí Mašíny za "vrahy". Protože zapomíná na ty, co v té době opravdu mučili a vraždili v daleko větším měřítku, proti nimž byli oba bratři ubozí žabaři. Včera napsal B.Doležal v Lidovkách, že skutky Mašínů byly pochopitelné, ale "nepřimeřené". Považuji to za nejvýstižnější vyjádření toho, proč jejich počínání vzbuzuje i po půl století takové vášně i v táboře lidí, co jinak mají ve vztahu k rudé totalitě celkem jasno.p.s.: Děkuji za velmi upřímnou reakci,Jakube.

...nebo celý autobus se školními dětmi o pár let později, že? Bohužel jsem později sloužil pod podplukovníkem Hruškou, který velel zásahu, když vozidlo vystříleli i s řidičem. Podrobnosti jsou TADY

Podobné nadšení pro mordování většinou ochladí pohled do laufu. Pokud většina podobných nadšenců přežije druhé přepadení, jásání je s konečnou platností přejde. Navíc mordovat v době, kdy díky bordelu šlo ukrást celej rychlík (byť chudák Konvalinka netušil, že má tichou, ryze účelovou podporu z Moskvy) a ještě si do něj naložit veškerej majetek, bylo výrazně kontraproduktivní.

Prokázali? Jak? Dokázali, že se je možné prostřílet za hranice.
Jak velké vyznamenání by měli pak dostat ti, a myslím že by měli, co bojovali méně okázale (a také méně neproduktívně a bez zabíjení), zůstali a byli umlácený, nebo odseděli mnoho let?
Jenže ti nejsou tak fotogeničtí, nebo dokonce žijí a pijí svými názory krev bojovníkům proti komunismu, co vytáhli do války někdy koncem listopadu 89.

c) Promiň, zapomněl jsme na týlové jednotky. Nebyli v nich sice "opravdoví" pohraničníci, ale pod PS patřili. Já jsme zažil vykonutí od "bojových" jednotek vždy až do armády k "bigošům" - pěším jednotkám, neboli kanonenfutru. V Chodově jsme jednou byl, když odtamtud utekl nějaký příslušník, když mu asi přeskočilo, on zahrabal své doklady, odhodil samopal a pokusil se dojít na hranici. Chytili ho pátrači hned u autobusové zastávky. d) Tak jednoduché rozhodování to nebylo. Při nástupu do Aše, kde probíhalo známé stříhání vlasů a fasování zeleného mundúru, jsme přicházeli ke kontrarozvědčíkovi - kdo z nás tehdy věděl, o koho se jedná? Měl jsem pár vteřin na to, abych řekl, jestli mám či nemám někoho v zahraničí. Řekl jsem, že ne. Udělal jsem tím vážný trestný čin, možná vlastizradu. To nebyla sranda. Kdybych řekl ano, šel bych z hranic, ale následky bych nesl já (vojenské) i celá moje široká rodina (civilní), protže jsme to tajili. Už by je sice nepostříleli, jako za doby Mašínů, ale nic příjemného by to nebylo. Od té doby jsem se dva roky bál, kličkoval a laboroval, co s tím. d) O své minulosti mluvím, kde to jen jde. Nic nemaskuji, protože chci, aby lidi věděli, co byl komunismus za svinstvo až do konce.

Ahoj Václave, díky za kultivovanou diskusi. Tady je pár mých dalších poznámek: b) Tak to jo. Tos měl štěstí. Jejich systém nebyl dokonalý a někdy se podařilo jím proklouznout. Já jsem sloužil sice na velitelství chebské brigády, chodil jsem v civilu s bouchačkou pod ramenem i uniformě se samopalem na rameni, kreslil mapy, běhal cvičně přes dráty až na hranici, spadal pod operační oddělení a při tom byl svým politrukem a celým politickým oddělením brigády považován za nespolehlivého, jednou jsem jen tak-tak vyklouzl prokurátorovi za rozkládání politického stavu mužstva a bylo na mne nasazeno několik důstojníků i kolegů ve zbrani. Sám jsem při tom podepsal spolupráci kontrarozvědce, která byla daleko blíž politickému vedení než operačnímu. Na západ republiky jsme šel za trest kvůli tomu, že jsem poslal do háje hlavního školitele předvojenské přípravy v Praze 6. Napřed mě poslal do Michalovců, z čehož jsme se vykroutil, a tak mě pomstychtivě poslal do mého rodiště. A to ještě nikdo z nich nevěděl, že se do republiky po dvaceti letech podívala moje teta, která tehdy získala státní občanství USA, přes hranice u Chebu chodívala pěšky druhá teta, když nestíhala rychlík domů do Itálie, a třetí nevlastní teta žila už několikátý rok v Německu. Zatajení těchto skutečností (že mám příbuzné legálně i nelegálně v zahraničí) byl důvod na osm let ve vojenském žaláři v Sabinově. Jenže tím bych zase velmi poškodil rodinu, které se zřejmě podařilo uniknout ze spárů komunistického dohledu tím, že jsme se odstěhovali z Mariánských Lázní do Prahy. Kromě toho jsem několik let před vojnou uhýbal tím, že jsem dělal zkoušky na vysokou školu a oni mi (až na jednu výjimku) vždycky napsali, že jsem je neudělal, přestože jsem je udělal. Odkud vítr foukal, jsem poté už nezjišťoval. Asi po roce na vojně se mi objevila ve vojenské knížce objevila nějaká zkratka. Posléze se ukázalo, že to byla kontrola v mém bydlišti. Pánové v kabátech se chodili ptát sousedů, cože dělá ten kluk ze sousedství, když je na dovolené z vojny. Sousedi byli tak slušní, že šli za mými rodiči a vyklopili jim to a ty to řekli mně. Atd. atd... To vše na dokreslení, v jakém stresu žilo spousta lidí v komunismu.