Severní stezkou 600 km po Česku

V květnu se vydala Kristýna Menclová sama s batohem na severní část Stezky Českem, která vede severními pohraničními horami, od západu k východu naší země. Jaké to bylo strávit skoro měsíc jen sama se sebou v přírodě? Co ji na cestě nejvíce překvapilo a potěšilo?

Jak ses dozvěděla o Severní stezce?

Začátkem října 2020 to na mě někde na webu vyskočilo. 1000 km dlouhý přechod Česka. Klikla jsem na web Stezkaceskem.cz a zjistila, že je to cesta naplánovaná na Mapy.cz, k dispozici už je i hotový itinerář. Prostě na stříbrném podnose připravená pouť.

Co tě vedlo se na pouť vydat?

Byla to asi různá souhra okolností a podnětů. Už dlouho jsem si říkala, že některé české hory neznám a chci si je projít. Chuť vyrazit na nějakou pouť. A taky prostá potřeba dovolené.

Jak dlouho cesta trvala?

Vyrazila jsem 1. května ráno z nejzápadnějšího bodu Česka a do svého cíle Neratova jsem došla 24. května večer. Tedy 24 dní na cestě. Vždy asi po týdnu putování jsem si dávala relax day. Den, kdy jsem nešla téměř nic. Celkem jsem měla 3 takové dny.

Severní stezka je považována za jednu z nejnáročnějších tras v Česku. Připravovala ses nějak na cestu předem?

Po fyzické stránce míň, než bych čekala. Moje motivace a energie na běhání (což byl přes zimu asi tak jediný možný sport) se s trvajícím lockdown dost snižovala, až byla na nule. Chodila jsem se alespoň občas projít po Praze, takový asi pětikilometrový okruh. A sporty, které bych normálně provozovala a udržovaly by mou fyzičku, dělat nešlo. Ale mottem Stezky Českem je "může jít každý," tak jsem věřila, že to půjde.

Jediná příprava nakonec spočívala v pořizování a půjčování vybavení. Některé věci jsem již měla (hůlky, nepromokavé vaky), jiné si půjčila (vařič, návleky), některé koupila (malý spacák, batoh, nepromokavé ponožky, běžecké boty) a nepromokavou bundu ušila (ač to ještě týden před odchodem nevypadalo, že ji stihnu). Můj batoh s jídlem a vodou nakonec vážil kolem 11-12 kg, což beru jako úspěch.

Jaké bylo strávit skoro měsíc sama v přírodě?

V mých představách byl květen obdobný jako v minulých pěti letech. Sluníčko, teplo, příjemně. Letošní květen takový nebyl. První polovinu Krušných hor jsem poznala v neutuchajícím velmi silném větru, nočním mrazu, sněhové vánici, dešti, mlze. Od mé představy opravdu vzdálené. Navíc takové počasí znamenalo, že v horách bylo minimum lidí. K tomu lockdown se zavřenými hospodami a ubytováním. Tedy v rámci podmínek to bylo těžší než jsem čekala.

Nicméně časem se počasí začalo zlepšovat, a tak jsem i v horách potkávala více lidí. Jakmile vysvitlo slunce, hned se putovalo lépe a vše kolem bylo radostnější. Nejtěžší na tom být sama, byly večery. Přes den člověk putuje, když je pěkně, tak se i zastavuje a kochá se. Pak dojde na místo, postaví přístřešek, nají se a co teď. Měla jsem s sebou čtečku s nahranými knihami, ale ne vždy to pomohlo. Tyhle chvíle samoty byly nejtěžší. Často jsem chodila spát brzy, klidně před devátou večerní už jsem byla ve spacáku, abych to zaspala.

Co tě během cesty nejvíce překvapilo?

Přemýšlím o nějakém negativním překvapení a pokud bylo, tak jsem jej už asi zapomněla. Pozitivních bylo určitě více, ale nejvíce potěšující byli lidé, které jsem potkala. Ti, kteří byli jako já na cestě a pak skvělí tzv. trail angels, záchranní andělé, kteří otevírají své domovy poutníkům.

ZÁŽITKY NA STEZCE ČESKEM měl také Honza Sedláček, když prošel severní stezku od západu na východ.

Co považuješ za nejhezčí zážitek?

Obecně to byly ty chvíle, kdy svítilo slunce a já se mohla kochat pohledem do krajiny. Ono jich nebylo totiž zas tolik. Krásné bylo, když jsem se zastavila u některých kamarádů či trail angels a mohla si užít teplou sprchu. Neuvěřitelné bylo, když mi trail angel Misha dohodila spaní i na další den poté, co jsem totálně promokla v Adršpašsko-teplických skalách a já tak mohla strávit večer a noc v chalupě plné žen. A mnoho další okamžiků, které mě na cestě zastihly.

Tím nejhezčím však bylo dosažení cíle. Když chvíle, která se v mé hlavě usadila někdy po první třetině cesty, a která mě provázela a stále intenzivněji se zhmotňovala v mých představách, nastala. Když jsem po 600 km a 24 dnech na cestě vešla do lehce nasvíceného, překrásného, prázdného kostela v Neratově.

Kam by ses ráda podívala příště?

Určitě se zase někdy někam vydám, ale kdy, to nevím. A kam? Ještě mi schází část Severní stezky a celá Jižní. A dálkových treků je, nejen po Evropě, plno.