Soukromý Den bez aut

Vstávám okolo osmé ráno. V půl deváté dostávám esemeskou potvrzení termínu jednání. Není určeno, kdy přesně se sejdeme a není potřeba formální oblečení.

Rozhoduji se proto, že ušetřím firemní peníze a světové životní prostředí. Pojedu vlakem a autobusem.

Na jednu stranu jsem za cestu zaplatil jen třetinu skutečných nákladů na průměrný automobil. Na druhou stranu mi cesta trvala dvakrát tak dlouho, stresoval jsem se spojením, jeden autobus mi ujel, jeden vůbec nejel, jeden automat na kávu mě okradl o peníze, jednou jsem musel použít taxík a jednou mě vezl laskavý kolega dvacet kilometrů na nádraží.

Nemluvě o tom, že takhle cestovat přesně na čas by nebylo možné a také ve společenském oblečení by to byl problém. Navíc cestující musí být neustále ve střehu a zjišťovat: "Mám správnou průkazku? Jakou slevu mohu uplatnit? Neplatí se příplatek? Jaké je zpoždění? Jaký jízdní řád platí?"

Odjezd taxíkem

Na internetu hledám spojení. Registruji, že má oblíbená stránka IDOS.cz se přejmenovala na Jízdnířády.atlas.cz. Proč mi to dělají? To nemůže zůstat tak důležitá služba na stejném místě aspoň pár let?

Vybírám si rychlík do Pardubic s autobusovým přípojem do Býště, protože používám železniční Z-kartu a chci svých dvě stě korun využít na levnějším jízdném.

Vlak má odjíždět v 10:05 z hlavního nádraží. Než stačím vyřídit pár nejdůležitějších mailů, je 9:25. Utíkám na městský autobus, který mě odveze ze Zahradního Města na metro Skalka. Jeden mi ujel, a tak musím jít pěšky jednu stanici na další zastávku, kde už jede autobusů více.

Na Skalce jsem v 9:45. Metrem s jedním přestupem bych vlak už nestihnul, a proto přesedám na taxík. Naštěstí je u metra oficiální stanoviště taxi. Ochotný řidič mne ubezpečuje, že vlak stihnu.

Zpoždení nedojedeme

Plynulou a jistou jízdou mě taxikář dováží na Hlavní nádraží v 10:02. Vbíhám do haly a chci hned na peron. Na odjezdové tabuli zaregistruji, že Chodovar nabral desetiminutové zpoždění. Neznamená to, že západočeský pivovar dodá pěnivý mok o chvíli později, ale že si stačím koupit zpáteční jízdenku v pokladně. Ušetřím tak za přirážku ve vlaku.

Nakonec odjíždíme v 10:22 a zpoždění tak činí už v Praze 17 minut. Nastupuji do prvního vagonu, na kterém registruji namalovanou dvojku vedle piktogramu sedadla. Libuji si, že vagón je čistý a kupé jsou jen po šesti sedadlech. Ptám se starší dámy, zda si mohu přisednout, a po milém přisvědčení usedám. Píšu SMS, že do Býště dorazím po poledni. Měl bych přijet ve 12:05. Startuji notebook a začínám pracovat. Vlak se rozjíždí.

Přichází průvodčí a kontroluje jízdenky.

Jízdenku máte, Z-kartu také, ale stejně tu nejste správně. Jedete první třídou.

Vždyť na vagónu je napsaná dvojka...?

Musíte doplatit, nebo odejít z první třídy.

Raději odejdu. Můžete mi ještě říci, zda budeme v Pardubicích včas?

Určitě ne. Zpoždění už nenaženeme.

To nestíhám autobus. Zaplatíte mi taxík?

Nezaplatím. Můžete si stěžovat v dopravní kanceláři na nádraží.

Budu z toho něco mít?

Asi ne. Nevím. Ale přál byh vám,abyste to vyhrál. Zpoždění je způsobeno výlukou a mohou tedy za něj České dráhy.

Hádat se nebudu

Na nepřímé doporučení usměvavého průvodčího a při vzpomínce na právě probíhající soud s Českými dráhami myšlenku na stížnost zavrhuju. Nechci se zabývat předem ztracenou kauzou.

Měl jsem vědět, že Chodovar měl v Pardubicích za poslední týden průměrné zpoždění 7 minut, jen třikrát dojel na čas, čtyřikrát bylo jeho zpoždění větší než šest minut a jednou zaťal půlhodinovou sekeru.

Odcházím do výrazně staršího vagonu druhé třídy. Třese se za jízdy tak, že se nemohu strefit na klávesy notebooku. Na záchodě je to hnusné a smrdí to jako v téměř každém vlaku Českých drah.

Kudy na autobusák?

Místo v 11:17 přijíždíme na pardubické nádraží v 11:29. Vybíhám ven, hledám ukazatale k autobusovému nádraží, ale nikde žádné nenacházím. Ptám se paní čekající na trolejbus, která mě posílá přes ulici správným směrem. V 11:35 celý uřícený dobíhám na autobusové nádraží chrudimského dopravce Connex. Autobus na mě načeká, a tak budu muset hodinu počkat na další spoj.

Zajdu si na další hnusné toalety a v automatu umístěném čekárně si chci koupit kávu. Nečekám lahodný nápoj, stačilo by mi nahořklé kafe. Naházím do plechové bedny osm korun, ale nic se neděje. Mačkám tedy tlačítko na vrácení peněz. Nic! Kafe neteče, peníze se nevracejí. Vztekle kopu do automatu. Po třetí čtvrté ráně vypadne koruna. To mě povzbuzuje k většímu úsilí. Po chvíli padá dvoukoruna. Pětikorunu se mi ani s největším úsilím nedaří dostat ven.

O hodinu později

Nastupuji do rozhrkaného autobusu. Plíží se od vesnice k vesnici a jediné vzrušení poskytne řidič, který na jedné lesní křižovatce zastaví a bez varování houkne na holčičku: "Doma si taky dáváš nohy na sedadlo?" Ta se lekne, stejně jako já a ještě jedna cestující, a poslušně sesune pubertálně vyhublé nožky z opěradla na zem.

V Býšti se omlouvám, že jsem přijel o hodinu později, ale naštěstí to nijak moc nevadí.

Nazpátek nic nejede

Po jednání se chci rozloučit a odejít na autobus. V sedm hodin večer už žádný nejede nejen do Pardubic, ale ani do nedalekého Hradce Králové. Naštěstí mi partner, u kterého jsem byl na jednání, bere do svého auta a odváží mě nazpátek do Pardubic.

Tam mi za pár minut jede Leoš Janáček do Prahy. Nasedám do rychlíku pojmenovaném po skladateli, jehož skladbám nerozumí většina národa, vybírám si velkoprostorový vagon, rozkládám na čtyřsedadle se stolkem notebook a začínám zase klofat do klávesnice.

Přichází průvodčí, ukazuji mu jízdenku a Z-kartu.

To je dobrý, ...ale kde je příplatek? Tohle je ícéčko!

Já to nevěděl.

Je to napsané v jízdním řádu a hlásili to na nádraží. Co už bychom měli dělat?

Zrušit poplatek za Intercity.

Dejte mi šedesát korun.

To je tak drahé?

Cena platí pro všechny, děti, dospělé, se Z-kartou i bez ní.

A co za příplatek dostanu?

Jedete rychleji, všechny sedadla jsou potažená textilem a je tu zařazen jídelní vůz.

Vždyť jedeme stejně dlouho, jako když jsem jel obyčejným rychlíkem ráno do Pardubic.

To víte, mezi Pardubicemi a Prahou je to rychlé.

Spolknu obecné připomínky k rychlosti vlaků a jejich čistotě. Pro sebe si říkám, že jídelňák si přece na sebe musí vydělat a textilní sedadla má už kdejaký městský autobus.

V poklidu dojedu na Libeňské nádraží, přestoupím na městskou hromadnou dopravu a po deváté dorazím do redakce.