Starcova restaurace na Sázavě

Praví trampové a s nimi i mnozí chataři dodnes Sázavu nenazývají jinak, než Zlatou řekou. Bývala kdysi skutečně zlatonosná, drobné zlatinky se podaří občas vyrýžovat dodnes.

Jídlo a pití na Posázavské stezce

V roce 1924 dokončil Klub československých turistů známou Posázavskou stezku. K pronikání do divočiny jí využívali první romantici z hlavního města. Dnes je dolní Posázaví vlastně rekreační oblastí nejen Prahy, ale i podstatné části středních Čech.

"Hospodu dlouho před válkou postavil můj dědeček. To tady ještě zdaleka nebyla taková kvanta chat jako dnes. Přijížděli hlavně trampové a výletníci. Jedině vlakem a dál od zastávky už po svých. Babička vždycky koukla z okna k dráze Pacifiku - no jo, už jede desítka, za půl hodinky jsou tady - a šla přihřát velký hrnec polívky," vzpomíná Bohumil Starec.

CYKLISTÉ: Posázavská stezka na kole

Kotletky, gulášek a knedlíčky

"Děda měl asi podnikatelský nos, protože předběhl dobu. Když přišel hlavní nápor turistů, hospoda již byla známá a zavedená." Starcova restaurace byla vyhlášená kuchyní. Kolem plotny se otáčela babička, její guláše nebo smažené kotletky neměly široko daleko konkurenci.

V sezoně se podávaly jahodové knedlíky, denně byly nabízeny čerstvě ulovené ryby. "Ryby děda chytal každé ráno v Sázavě z loďky. Utopenci a podobné speciality byly samozřejmostí. Točilo se Popovické pivo, ale kolik v průběhu sezony, to již skutečně nevím. Horší to bylo se zásobováním. Každý kousek chleba bylo nutné donést na zádech, nebo přivézt na lodi. Pro chleba jsme jako děti běhaly do vesnice, sudy s pivem vozil děda. V zimě se musel do sklepa připravit led na celé léto. Když došel, vozili ho až z Prahy a to byla drahá legrace..."

Hospodou u řeky prošly generace trampů. Pamětníci vzpomínají, že s nimi nikdy nebyly sebemenší problémy. Bývalo veselo, do noci zněly kytary, ale nikdy žádné násilí, nebo třeba krádež. Tak to chodilo až do sedmdesátých let, kdy hospoda zanikla.

HOROLEZCI: Pikovická jehla

Na obou stranách Sázavy od Žampachu do Pikovic dodnes stojí trampské osady slavných jmen Toronto, Kansas, Údolí ticha, Arizona, Dalton, Píska, Goward, Kadjak, Ajax, Úsvit, Dakota, Údolí slunce a Staří kamarádi. 

Soukromníci přežili socialismus

Majitelé již měli své roky. "Trochu absurdní je, že restaurace byla až do konce soukromá. Opravdu ji jediný den nevlastnily Restaurace a jídelny, ani Jednota. Patrně proto, že šlo o těžkou práci, která navíc byla sezónní. Nevedla tam elektrika, lednice byla na plyn, topilo se dřevem ve sporáku. Děti celý tok chodily pěšky do školy až do Davle a to je dobrých deset kilometrů. V mrazu a hlubokém sněhu, u Sázavy zima vždycky stála za to. A který číšník by tam dělal? Vozit si zásoby na loďce, to chtělo velký kus lásky k práci i k místu pro žití."

Zašlá sláva se ale již nevrátí. Starcovi o obnovení provozu sice uvažovali, ale první kontakt s úřady je odradil. Plastový septik s čističkou odpadních vod, čistírna pitné vody...

Generace pocestných byly spokojeny, ale dnešního turistu by zálesácké podmínky zřejmě ohrožovaly na životě. Ale taková čerstvě ulovená ryba upečená na česneku...

VODÁCI: Sázavská klasika

Bob Hurikán a ti další

"Studna na je louce dodnes. Připomíná lepší mezilidské vztahy. Ještě v šedesátých létech byla jediná v širokém okolí. Pochopitelně si z ní brali vodu lidé z desítek chat. Kde jinde? Ale dovedete si dneska představit, že někdo bude mít na svém pozemku studnu a nechá jí volně přístupnou, každému k použití? A ještě k tomu bez jakékoli náhrady? To je již jen hudba minulosti."

Starcovu restauraci navštěvovala řada známých osobností. A nejen trampů. "Ještě před válkou sem občas zašel Bob Hurikán, byl tu párkrát i Géza Včelička," vypráví fotograf a starý trempíř Franta Dostál.

"Stavili se zde i Voskovec z Werichem, třeba je zrovna u piva napadla písnička o babičce Mary. Potkal jsem tady spisovatele Jana Morávka - no kde jinde, když Posázaví bylo jeho zdrojem inspirace. Kolikrát jsme se tu sešli s některým z malířů, kteří do okolí chodili s paletou v ruce. Třeba profesor Otakar Nejedlý. Ale o něm zlí jazykové říkali, že spíše přichází za rybami naloženými v kameninovém soudku a drštkovou polévkou od paní Starcové. A víte, co je zajímavé? Ta krčma již pár let neexistuje, ale její jméno stále připomínají texty některých současných folkových písniček."

S tou hospodou na břehu řeky, symbolicky oddělující Prahu od venkovských okresů, odešla jedna z legend, které se nemohou vrátit. K naší velké škodě.

Vše o řece: SÁZAVA a POSÁZAVÍ

Zobrazit místo World of rivers. Světové, české a slovenské řeky. na větší mapě