V Kosovu i Srbsku vládne mafie

Zelená poslankyně Kateřina Jacques popisuje v rozhovoru nejen politické problémy, ale také potíže běžného života deset let po válce.

Podívejte se na syrovou fotogalerii z Kosova od Kateřiny Jacques.

Co bylo výsledkem poslanecké cesty na Balkán?

Ta cesta byla velmi intenzivní. A to jak z hlediska setkání s lidmi, tak poznávání tamní situace. Navštívili jsme během dvou dnů Prištinu, Sarajevo a Bělehrad. Se srbskými poslanci jsme se sešli téměř bezprostředně poté, co tamní vláda získala důvěru. Bylo zajímavé v reálu vidět a vnímat to, co se všeobecně ví. Že tamní politická reprezentace – ať už koalice, nebo opozice, striktně odmítá jakoukoli zmínku, že by Kosovo mohlo být nezávislé. Debata se srbskými politiky, i když se dost tvrdě přou o různá témata, ukázala, že v tomto jsou zcela za jedno. Byli velmi striktní, přesvědčiví, opravdu to znělo závažně.

A co v Prištině?

Tam je to přesně naopak. Lidé tam čekají jen na moment, kdy Rada bezpečnosti učiní nějaké rozhodnutí. Vůbec si nepřipouštějí jinou variantu než nezávislost Kosova. Z tohoto pohledu tudíž de fakto neexistuje dobré řešení celé situace. Jakékoli řešení bude totiž znamenat úplně radikální nespokojenost jedné nebo druhé strany.

Na kterou stranu se přikláníte vy?

To nelze tak jednoduše říci. Chápu srbské uvažování – že nechtějí pustit patnáct procent území, mám ale také velké pochopení pro ty, kteří aspirují na svoji samostatnost a chtějí se realizovat nezávisle na Bělehradu. A z hlediska radikálnosti kosovských Albánců je varianta násilného držení v rámci jednotného Srbska neudržitelná. Podporuji Ahtisaariho plán (pozn. red: Martti Ahtisaari je pověřenec generálního tajemníka OSN, jeho návrh počítá se všemi atributy nezávislosti, ale termín nezávislost explicitně nepoužívá), který udělal maximálně co mohl, byť bývá kritizován a ani jedna ze zainteresovaných stran s ním není spokojena.

Co bude podle vás následovat?

Nyní s napětím čekám, jak rozhodne Rada bezpečnosti. Důležitý je společný evropský postoj. Evropa nemůže rezignovat na svou roli, kterou v tomto regionu má. Důležité je, že Evropská unie je určitým atraktivním stimulem pro Srbsko, které stojí o integraci a vstup do ní. Myslím si, že nebylo šťastné, když slovenský parlament přijal k otázce Kosova své vlastní usnesení dřív, než došlo k rozhodnutí Rady bezpečnosti a finální debatě v rámci Evropské unie. To, že jednoznačně odmítl možnost samostatnosti Kosova, je druhořadé. Podstatné je, že to rozhodnutí nebylo dobře načasované.

Česká republika se ke Kosovu zatím nevyjádřila.

A jsem ráda, byť i v Česku se určitá snaha o zařazení tématu Kosova na jednání sněmovny, snad i s ambicí přijmout rozhodnutí podobné slovenskému, objevila. Naštěstí k tomu ale nedošlo. Tím bychom totiž byli dalšími, kteří jednotnou evropskou pozici oslabili. Předběhli bychom událostem, které musejí postupovat v logickém sledu. Nejdřív musí rozhodnout ona Rada bezpečnosti, potom je důležitá reakce Evropské unie. Další kroky budou následovat. Evropa má co Srbsku nabídnout. Z této pozice může také vyjednávat. Pokud Srbsko něco ztratí, musí zároveň i něco získat. A Evropská unie mu to může dát.

Pokud se situace diplomaticky nezvládne, schyluje se v oblasti Kosova k dalšímu konfliktu?

Situace je opravdu velmi vážná. Během krátkého pobytu jsem měla možnost cítit stres a zvláštní neklid, které tam panují. K nějakému horkému konfliktu je jenom krůček.

Jak jinak to tam vypadá?

V regionu vládne mafie a šedá ekonomika. Na každém kroku narážíte na ekologické škody. Ochrana životního prostředí neexistuje. Lidé jsou vedle nebezpečí válečného konfliktu v ohrožení na svém zdraví v důsledku zamořeného ovzduší či znečištění vod. Moje zelené srdce při pohledu na tu spoušť symbolicky krvácelo.

Nezačíná být v Bosně víc a víc výrazný islám?

Zdá se, že teprve po válce došlo k uvědomění si a příklonu k aktivnímu praktikování islámu. Pořád je to ale relativně vlažné.

Co vzpomínky na válku? Je už zapomenutá?

Ne. Co mě opravdu šokovalo, je její přítomnost i po deseti letech. V Sarajevu jsou desítky a stovky objektů s patrnými stopami války – vyhořelé, rozbořené a rozstřílené ruiny, stopy střelby na fasádách po celém městě. V Bosně je stále rozmístěno milion nášlapných min, o nichž se ví. Ročně zemře asi tisíc lidí v důsledku toho, že na minu šlápnou. Oběti bývají děti. Nebezpečí je velké. Šílené je, že kvůli velké finanční náročnosti nebude podle toho, co nám odborníci na místě sdělili, oblast kompletně odminována dříve než za osmdesát let. To je nepředstavitelné. Křivdy, které tam byly za války napáchané, jsou vskutku obrovské. Lidé si je nesou v sobě. Šrámy na duši vidět nejsou, ale jsou hluboké. Bude trvat dlouho, než se z tohoto traumatu lidé vzpamatují. Moc jim přeji, aby trauma zmizelo. Rozdělení Československa jsem osobně nesla velmi těžce. Na Balkáně nás za mírové rozdělení státu obdivují – vznik dvou samostatných států bez prolité krve je pro ně idylou. Také čeští policisté a policistky, jež v Sarajevu pracují v rámci evropské mise, jsou vysoce ceněni.

Zdroj: tisková agentura gitA