Velehory do kapsy

A vidíte, jak to dopadlo. Z těch zážitků jsem se nevzpamatoval dodnes.

Let přibývalo a my jezdili každý rok. Červenec nebo srpen patřil po dlouhou dobu pevně do našeho programu a s ním i nejmenší velehory na světě.

Celoroční úspory pravidelně krvácely u bratří Slováků. A nutno říci, že radostně. S nadšením. Akcie tenkrát ještě nebyly. A i kdyby byly, stejně bychom své peníze nemohli investovat lépe.

Přišla ale i těžká léta. Tvrdé socialistické měny nebylo nazbyt a léto muselo být skromnější. Nebyl by to ale žádný život, kdyby se vše v dobré nezvrátilo. Tatry i v letech naší nepřítomnosti volaly tichým, leč o to žádostivějším hláskem.

Na vysoké škole jsem vstoupil do horolezeckého oddílu a s ním se po dlouhé době vrátil, odkud jsem přišel. Následovaly letní i zimní výstupy, poznávání dalších chat i chatárov.

Tatranský spár nezaváhal. Mohutným stiskem se chopil mého srdečního svalu a už ho nepustil. A já mohl začít splácet.

Čapnul jsem mámu, sbalil batohy a unesl ji na Hrebienok. Radost sršící z našich očí vedla jedny okolojdoucí k domněnce, že se v našem případě jedná o milenecký pár s až úchylným věkovým odstupem. Není tomu tak. TANAP je náš společný milenec i milenka...

Díky, Stvořiteli. Díky, mami. A vy, čtenáři, si vychutnejte hlavní téma v tištěném časopisu Horydoly číslo 19 věnované právě těmto kapesním velehorám.