Zakázané Belianské Tatry

Kdo na Plesnivec dorazí, nebývá obvykle fouňa z nížin, ale spíše zkušený turista a znalec Tater. Nic zde totiž není prvoplánově atraktivního a všechny výhledy návštěvník musí zaplatit litry vlastního potu.

Přitom ještě v nejbližší železniční stanici Tatranská Lomnica lze zvolit známější cíle - lanovku na Lomnický štít, návštěvu Belianské jeskyně nebo třeba výstup na chatu U Zeleného plesa.

Hřebenovka Belanek

Belianské Tatry jsou již pár desítek let nepřístupné pro turisty především kvůli ochraně kamzíků. Obce a majitelé lesních pozemků v horách vydupali pro turistiku aspoň příčný přechod ze Ždiaru Monkovou dolinou do Kopského sedla. Hřebenovka nad Plesnivcem je sice stále zakázaná, ale často využívaná.

Stačí totiž vystoupat od Plesnivce pár desítek výškových metrů po zelené značce a doprava přes louku odbočuje dobře vyšlapaný chodníček. V serpentinách se občas objeví stará modrá značka a místy pomáhají kamenné schody vybudované předchozími turistickými generacemi.

Na zakázaném hřebeni čeká příjemné překvapení v podobě dobře udržované hřebenovky. V kosodřevině vede pečlivě prořezaná stezka a červené značky jsou také v pořádku. Ač to není dovolené, nicš se nestane, když se po nich vydáme. Za hezkých dnů to tak dělá více turistů. Samozřejmostí je však dodržování všech pravidel chování v horách - nekřičet, všechny odpadky si odnést s sebou, chodit jen po cestách a nerozdělávat oheň.

Skalní vrata

První kroky okolo vrcholových skal vedou ke Skalním vratům, úzké rozsedlině mezi dvěma vápencovými bloky. Zde odbočuje stará modrá značka doleva dolů na jih. Vpravo na červené se po pár se metrech objeví skalní okna, která provrtávají celý skalní masiv a je skrz ně romantický výhled nazpět k Plesnivci.

Potom už nezbývá, než se vydat v serpentinách mezi ostrůvky kosodřeviny do prudkého kopce. Bujačí vrch se nedá tak snadno, jak to od Skalních vrat vypadá. Každý další pahrbek na obzoru sice vypadá jako hlavní vrchol, ale teprve až na něj vystoupáme, uvidíme, že za ním se zdvíhá další. Nejvyšší Bujačinu však poznáme hned, protože daleký rozhled je přímo fascinující.

Rozhledy z Bujačiny

Ze západu jsme se propletli mezi bílými skalními bloky a zelenou kosodřevinou. Na východ pokračuje cesta jako po hřebeni obrovské střechy. Vpravo i vlevo se svažují dokonale hladké travnaté svahy do hlubokých údolí a jen místy z nich vykukují jako komíny osamělé bělostné skalky. Na jihu se hrozivě černají nejvyšší stěny Vysokých Tater v čele s Lomnickým štítem a na severu se barevné vesnice ztrácejí v zeleném moři lesů.

Od Bujačího vrchu se hřebenovka houpe přes holé vápencové svahy Košiarů, Jatek až k Hlúpému vrchu, po jehož úbočí klesá do Kopského sedla. Možná potkáme kamzíky, uslyšíme pískajícícho sviště, uvidíme kvetoucí stráně a určitě nahlédneme do několika krasových jeskyněk.

Belianská hřebenovka pokračuje před Ždiarskou Vidlu dále na sever, ale my scházíme po geologickém rozmezí Vysokých a Belianských Tater k Bílému plesu a zpět na Plesnivec. Po levé ruce obdivujeme bílý vápenec, vyprahlou skalní poušť, vyschlé potoky, vpravo vidíme černé kolmé stěny, plesa a vodopády. Byl to dlouhý den, protože popsaná cesta trvala bez zastávek okolo šesti hodin a od chaty v necelých třinácti stech metrech nadmořské výšky stoupala do dvou tisíc metrů.

Pohořím napříč

Další možnost, jak aspoň trochu poznat Belianské Tatry, je využít naučnou stezku Monkovou dolinou. Z Plesnivce je nutno sejít k autobusu, dojet do Ždiaru a překonat tisícimetrové převýšení do Širokého a posléze i Kopského sedla.

Za několikahodinové úmorné stoupání turista uvidí ve zkratce všechno, co Belanky nabízejí. Od vlhkých smrkových lesů, přes prosluněné bukové stráně a kosodřevinová pole po vyschlé travnaté stráně, od potoka ve vápencové soutěsce, přes strmé skalní útesy až po vysokohorské sedlo. Cesta Monkovou dolinou je jednosměrná.

Ochránci vrátili Plesnivec turistům

Historie dřevěného Plesnivce (česky Protěž, německy Edelweiss) vystavěného pro turistické účely sice sahá až na začátek třicátých let, ale po válce postupně ztrácel na významu a po uzavření celých Belianských Tater se z něj nakonec stal majetek Správy Tatranského národního parku. Začátkem devadesátých let se naštěstí podařilo chatu restituovat a dát jí zase obyvatelnou tvář. Turistům znovu slouží od roku 1997.

PODROBNÁ PANORAMATICKÁ MAPA
(Pokud se nezobrazuje, stáhněte bezplatně nejnovější Google Earth.)

Zobrazit místo Vysoké Tatry na větší mapě