Zimní oheň ve švýcarských Alpách: Do starého železa ještě nepatříme!

https://www.stoplusjednicka.cz/rodici-se-ceskoslovensko-muselo-v-roce-1918-bojovat-s-nemeckymi-separatisty  

https://www.svazekdomazlicko.cz/e_download.php?file=data/multipage/editor/editor-4-45-cs_11.pdf&original=20%20st%20%C4%8Desky.pdf

https://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist0/hist2/  

https://www.stoplusjednicka.cz/rodici-se-ceskoslovensko-muselo-v-roce-1918-bojovat-s-nemeckymi-separatisty https://www.svazekdomazlicko.cz/e_download.php?file=data/multipage/editor/editor-4-45-cs_11.pdf&original=20%20st%20%C4%8Desky.pdf https://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist0/hist2/ V podstatě totéž jako po roce 1945. odsun nebo nedobrovolný odchod po bitvě či válce. (Loiální Němci  a anifašisté odsunováni nebyli - jako vždy a všude v podobných případech).  A že nekdo slovíčkaří a nazývá to jinak je typické západní retorice. Skutek a pravda je však jedna. Jen je potřeba se oprostit od svých  zakořeněných názorů, oné staré či nové propagandy a brát vše dle pravdy.Ono je to nakonec vždy a všude stejné.

11. 11. 1918 bylo podepsáno mezi bojujícími stranami příměří – strana německá prohrála. Byly upraveny německo – východní hranice. Polsko získalo část německého území. Verasillská smlouva potvrdila, že Německo odstoupí vítězné straně 13 % svého území. Československá republika dostala Horní Slezko. To vše potvrdila smlouva v Saint Germain roku 1920.

Jinak Němci nadále žili v čs.republice, prakticky za stejných podmínek jako dříve, jen čs. vláda Němcům nikterak nepomáhala – motto: My jsme Češi, vy jste Němci. Koexistence tady byla, dokonce i hymna existovala s německými slovy. A Němci pokládali „české Němce“ za Rakušáky, z této strany Němci žijící v ČSR žádnou podporu také nedostali.

Žadně odsuny nebyly praktikovány, takže nelze tatíčkovi Masarykovi nic předhazovat.

 

Restituce zemědělských ploch byly problémem. Spousta polí, luk přešlo po roce 1948 většinou velice násilně na  JZD a Státní statky a tím  se restituce později značně zkomplikovaly. Roztrhat ta obrovská pole na minulá políčka by nebylo příliš smysluplné a tak restituenti dostali jakousi většinou méně hodnotnou náhradu. Pro stát docela chytré řešení, můžeme se ptát nakolik bylo korektní.

 

 

Jo. Ony lobby developperů řádí dnes i u nás a maj to zaručeně snazší než ve Švajcu či Rakousech. Tu se dnes každej žene za penězi a tak vyrúslají nejrůznější obludy skladů a jiné zástavby na úkor přírody a zemědělské půdy.  Bohužel

Jo. Vpodstatě pravda. Ono je to skoro vždy prúůvodní jev po válkách. A vpodstatě to bylo mnohdy stejné i po oné 1 světové za našeho tatíčka Masaryka, i když to někdo nerad slyší. Němci byli odsunuti stejně jako za soudruhů a půdy zestátněna. Ale něco přece jen soudruzi neudělali, a sice že všechny ty rozkulačené pozemky se stále vedly na původní majitele, takže ony restituce nabyly až takovej problém (alespoň dle určování původu). To po rakouskejch válkách už tak vždy pravda nebylo.A na západě a dnes i u nás se to vždy převádí přes peníze. A možná i nějakej nátlak,ovšem nepřímej. Jinak je pravda, že pole byly vždy pro sedláka to nejdůležitější, mnohdy i víc než manželka či rodina. Prostě ono sepětí s půdou nebyl žádnej blaf. A vidím to i dnes, kdy pan páter nemíní ani prodat, ani přesunout pár metrů čtverečních pro zbudování cyklostezky. Takže musí vést k veké neradosti zemědělců středem lánu, ančto tam byla kdysi polní cesta a ta je v majetku obce.

Je jasné, že se to nedá přirovnat  k „vykulačovávání“ po roce 1948, které provedla v ČSR vládnoucí komunistická třída. Osobní zkušenosti mám v tomto směru dobré – můj vzdálený strýc byl v Klatovech největším kulakem. „Ti“ s ním, pane, zatočili, všechno mu sebrali – zemědělské stroje, traktor, půdu, dobytek. A v klasické sedlácké rodině zavládnul smutek.

Pro konzervativního Švýcara je vyvlastnění proces, jako kdyby mu někdo amputoval nohu. Pojem vlastnictví je ve federaci velice silný, však se ty latifundie dědily z jednoho pokolení na druhé už stovky let. A odpor k jakýmkoliv okolním změnám je také velice silný. Tyto dva faktory spojené ještě s jistou neústupností a tvrdohlavostí místním úředníkům pěkně zatápějí.

vyvlastnění pozemku za náhradu pro obecně prospěšnou stavbu nebo změna charakteru pozemku (změna územního plánu?) opravdu není pozemkovou reformou. srovnatelnou s prvorepublikovou pozemkovou reformou (záborový zákon 1919), kdy bylo zestátněno 40 tisíc km2 (necelá třetina celé plochy československa!) nebo s kolektivizací venkova.

Je jasné, že i v dost konzervativním Švýcarsku probíhají pozemkové reformy a jisté časti půdy jsou státem buď za danných podmínek koupeny anebo vyvlastněny. Z Neuchatelu do Bielu se staví už roky podél Bielského jezera dálnice – a stále není zcela hotová. Někteří vlastníci pozemků jsou prostě proti a neprodají a tak stát usiluje už roky o to, tyto pozemky vyvlastnit – k dobru společnosti. Ne vždy se toto daří.

Pozemkové reformy také existují – developpeři se snaží změnit charakter jistých zemědělských pozemků, které všeobecně nejsou podle zákona určeny ke stavění nějakých obydlí. To znamená že jednotlivé úřady bojují s lobby developperů – někdy vyhraje jedna strana někdy druhá.

Není všechno zlato co se třpytí.

Systém spoléhá – při turistice, nocování v přírodě, na ukázněnosti a pochopení pohybujících se subjektů; že pochopí, že není třeba dobré si svou zemi zaprasit – a většina obyvatel to aspoň z části dodržuje. Je jasné že mezi těmi uvědomělými existují mnozí, kterým jsou tyto myšlenky dost vzdálené – a cílem je jen jejich subjektivní uspokojení. Někdy ale narazí; když i přes varování majitele pozemku se na něm upeleší. To je ráno může překvapit obecní policajt a zacvakají pokutu.

čili akce na sedlákově soukromém pozemku s jeho vědomím a souhlasem a s opakovaným spolehlivým dodržením podmínek, žádný svévolný nájezd spojených nomádských svazů.

alpské země mají tu výhodu, že jsou hory skoro všude, a spousta hor není v žádném velkoplošně chráněném území, a ausgerechnet ve švýcarsku nikdy neproběhla žádná pozemková reforma nebo plošné vyvlastnění, takže naprosto rozhodující je vůle majitele pozemku, kterým je většinou místní sedlák.

kdyby byly ryby... tedy s Hohenlohy by se dalo určitě domluvit lépe než s úředníky ohledně nocování v jloveckém revíru v Javorinském panství.

V řeči německé jsou známy tři odlišné způsoby přespávání v přírodě – zelten / stanovat – campieren / kempovat a biwakeren / bivakovat. První dva pojmy jsou většinou chápany jako plánované přenocování v přírodě mimo oficiální mista na kempování. Od těchto dvou pojmů se odlišuje bivakováni – to je chápáno jako neplánované přenocování v terénu. Důvodem může být poranění, zhoršení počasí anebo když tma zabraňuje zajištěnemu sestupu.

Právní situace ve švýcarské federaci není jednotná. Lesy a pastviny jsou sice podle občanského zákoníku přístupné každému – ale  v některých kantonech a i ve vlastních obcích platí omezení odlišná.

Existují oblasti, kde je kempování absolutně zakázáno - je to Švýcarský národní park, jisté lovecké oblasti, přírodní rezervace a určené zóny klidu pro zvěř, ty jsou časově definovány.  

Kempování – v lese i mimo něj – je bez povolení majitele pozemku zakázáno.

Místo, kde byl letošní oheň patří sedlákovi, který je nám nakloněn. Při vysokém sněhu dokonce protáhne část cesty traktorem se sněhovým pluhem aby se trochu ulehčil přístup a rád nám prodá i dříví, se kterým se potom oheň udělá a toto dříví na místo ohně dopraví. Sedlák ví, že po nás nezůstane žádná stopa ve formě prázdných flašek, papírů a jiného odpadu, kolem toho místa se totiž v létě pasou jeho krávy a těm uzávěr od pivní láhvě může v žaludku udělat pěknou polízanici. Sedlák ale ví, že je na naši partu spoleh.