Perly Vysočiny

Začínáme na Ležáku pod Bošovem. Voda je studená a je jí skutečně hodně.

Běh podél Ležáku

Až na pár schejbaček pod lávkami a kmeny jedeme v pohodě před Žumberk, kde zastavujeme před místní peřejí, kterou chceme nejdříve prohlédnout. Lenďa má smůlu, když ji při přistávání překvapí silný vracák, který ji nažene do stromu a už plave. A plave zatraceně daleko, odlovujeme ji po tři sta metrech omlácenou, promrzlou a vyčerpanou. Pro ní cesta pro dnešek končí - naštěstí Pusík nejela po vodě, ale autem, takže se pomocí mobilů domlouváme a bere ji do auta, stejně jako i odlovený kajak a pádlo.

Pokračujeme dál a pod Žumberkem nás zastavuje nízká lávka, kterou budeme muset přenést. Ale Celnaříci se asi den předtím nekoupali, nebo to mají v rodině, a Petr se neudrží u břehu, proud mu vezme špičku, pošle loď na kmen a na dalekou plavbu. Další krysa tohoto víkendu a Petr si dopřává kilometrového běhu s pádlem v ruce.

Po tonto incidentu doplouváme do Bítovan, kde končíme. Bez převlékání nasedáme do aut a míříme do Vrbatova Kostelce na Žejbro. Cestou ale posloucháme Nunyho kecy, když jako stará baba kňučí, že je mu zima, že už nepojede, že má špatnou bundu .... ale jsme na něj zlí, a tak nemá na výběr a jede.

Žejbro naposledy a navěky

Žejbro znám jen za sucha, a mám tedy trochu obavy, co nás čeká. Ale až nad očekávání to je docela pohoda, až na Editu, která plave na jedné z posledních kaskádek pod Vrbaťákem. Je ale venku velmi rychle a rychle opět nasedá.

Další slabou chvilku si Edita vybrala na peřeji kousek pod Podskalou, kde plave už poněkud dále a poněkud náročnější úsek. Při odlovování jejího kajaku mám málem problém já, když mne proud namáčkne na kmínek u břehu a snaží se mne dostat do vody. Naštěstí ale odolávám a vítězím.

Následnou kaskádu pak většina obnáší. Poté uháníme po proudu do Podlažic za teplem, cestou ale přenášíme ještě jez s nepěkným válcem. U něj potkáváme vysokomýťáky, kteří tam měli docela problém - jez jeli a jeden z nich ve válci zůstal. Málem navěky.

Krounka s malým pádlem

Opět bez převlékání přejíždíme k mostu u Kutřína, kde zahajujeme plavbu po Krounce. Jede už nás jen šest, ostatní to vzdávají a zůstávají v teple na sluníčku.

Chvíli po startu zjišťuji důvod toho, proč se mi nějak blbě pádluje. Já vůl si vzal Editino pádlo. Byl jsem však línej běžet zpátky a to se mi postupně vymstívá. Na peřejích v Šilinkově dole mi připadá, jako bych jel jen s oboustranou vařečkou. Nemůžu pořádně zabrat, a když zaberu, tak jdu za pádlem.

Na dohled od Rychmburku při pohledu na bílé konce prstů si říkám, že s takovým citem v rukách a s tímhle pádlem bych stejně ani nevyeskymoval. A jako bych to přivolal. Na jedné nepříliš obtížné peřeji jsem se dostal blízko za Pusíka a v místě, kde bych měl zabrat, brzdím.

Poslední hupíček té peřejky a malý váleček či pořádný zabalák si na mne pochutnává. Mám sice snahu předvést něco na způsob eskymáka, ale jsou to jen dva nepovedené pokusy, navíc když už jsem byl podruhé nad hladinou, tak jsem se nadechoval a vlétla mi voda až do plic. To byl konec jakýchkoliv pokusů. Horší ale bylo, že jsem v tom šoku po vdechnutí vody nebyl schopen hýbat rukama. Byla to pro mne nekonečná doba, než jsem přemluvil pravačku a serval šprajdu. Pak už to šlo rychle, dokonce jsem si zachytil i pádlo, kajak mi odlovili o pár stovek metrů níže, kde zakotvil v jednom vracáku a tam vzorně počkal.

Ať už to skončí

Jedeme dál a v duchu se modlím, ať už je konec. Cestou nás čeká ještě čtyřková kaskáda. Tu zbaběle přenáším. Po koupeli a s krátkým pádlem se na ni necítím. Po ní jedeme několik skalnatých prahů, kde voda vyvádí psí kusy. Jednu vlnu nazýváme Rotor. Vertikálně zarotovat-loopovat by nebyl problém.

Naštěstí brzy dojíždíme k mostu v Dolech, kde čeká Nuny s autem a kde končíme. Některým to však ale nestačilo a tak přejíždíme do Svídnice pod Práčov, odkud si to Jirka, PetrD. a PetrP. dají ještě Chrudimku do Slatiňan.

Byl to vskutku náročný výlet, ale kdo ví, kdy zase bude dostatek vody na těchto potocích, které máme skoro za barákem.