Feráta na Rotstock

Vlakem se dopravuji do Grindelwaldu, prodírám se davem všudypřítomných Japonců a hledám nocleh.

Možností je zde nepřeberně. Ubytovna je jednoduše zařízená, čemuž odpovídá cena. Za mírný bakšiš nechá sedlák přespat na seně, které je měkké, pohodlné, voňavé a člověk ještě k tomu dostane snídani. Pokud někdo trpí alergií, není nocleh ideální. Sedláci seníky pronajímají, mají to jako jeden z příjmů, a proto není vhodné natož slušné, vlézt dovnitř a snažit se přespat bez placení, vědomí a svolení majitele. Camp umožňuje odstavit auto a koupit některé potraviny. Otevřeno je i v neděli a mají zde levnou zmrzlinu. Hotely mě nezajímají.

Ráno po klasické snídani, chleba a sýr, nandavám batoh a vyrážím pěšky na Kleine Scheidegg. Po dvou hodinách stoupání v Alpiglen dobírám vodu.

Málo sněhu v severní stěně

Iluze, že severní stěna Eigeru by mohla poskytovat stín, vezme za své, když vidím cestu, kudy vede Eigertrail. Ve stěně je sníh až od druhého ledového pole, v prvním je nepatrný bobek. Sníh v Alpách prostě mizí.

Nastoupávám výškové metry, očima hledám Heckmairovu cestu a okukuji Severovýchodní pilíř s Messnerovou cestou, cesta ubíhá. Za dvě a půl hodiny jsem na Eigergletscher, ani nevím jak.

Je po poledni. Po povinném focení všech tří velikánů otáčím dolů a stejnou cestou sestupuji pod úpatím Eigeru.

Feráta: cílem je vrchol

Tentokrát jsem využil služeb zubačky a nechal jsem se dopravit na Eigergletscher (zákaznické jízdné 18 CHF, normální 36 CHF). Rozdíl tří respektive šesti franků za dojetí jenom na Kleine Scheidegg je zanedbatelný a ušetříte přes dvě stě výškových metrů.

K ferátě jdu směrem do Grindelwaldu po Eigertrail nejdříve z kopce, pak chvíli do kopce, na zeleném vršku u železné tyče (byl tam obrázek se zakreslenou Heckmairovou cetou v severní stěně) se zahne doprava směrem ke skále a jde se pořád po stezce až k nástupu na ferátu.

Výstup je hodnocený ferátovým stupněm PD. S nástupem, lezením a sestupem trvá necelé tři hodiny. To je ale hodně poklidné tempo.

Je to klasická ferata, mám tedy více kontaktu se skálou, méně železa a trasa je nepříliš těžká. Cílem je vrchol a okolní prostředí, ne fyzický výkon a adrenalin. Jistění je převážně ocelovými lany, ale místy i obyčejnou repkou.

Jištění není úplně důvěryhodné

Přesto, že je celkem dobře udržovaná a nenáročná, je lepší vzít méně zkušené turisty na lano. Současně počítejte s tím, že se zde vyskytuje dost vůdeců s naprostými začátečníky, takže do batohu si přibalte trpělivost.

Bezpodmínečně je potřeba přilba, občas tu lítají šutry.

Feráta začíná pár žebříky. Maximálně jsou kolmé, většinou spíše položené. Po několika stoupajících traverzech se dostávám na žebro se sutí, kde není žádné jištění. Na kamenné plošince jsou vysekané schody a dost lidí na nich odpočívá.

Do doby, než se z výšky asi sto metrů přihnal šutr a rozstřelil se na spoustu menších, tak tam bylo dost lidí jak na lavičce v parku - helmy sundané, svačinka... Raději odpočívejte až na vrcholu.

Pád se nepředpokládá

Druhá část feráty vede po fixních lanech z repky traverzem, kde se pád nepředpokládá. Skála je ovšem mokrá, ublácená a trošku klouže. Repka není úplně nová, místy je vybělená, ošoupaná, a tak volím postup s jištěním.

Po sto metrech zase začínají ocelová lana. Po nich dolézám do sedla mezi Eigerem a Rotstockem. Na vrchol Rotstocku (2663 m n.m.) je to kousek jištěné, kousek ne. Na vršku je kříž se schránkou na knihu a nezbytné kavky.

Sestup je opět do sedla a pokud zrovna nemáte čas a vybavení na výstup na Eiger po západní hraně, je jedinou další cestou sestup ke stanici Eigergletscher. Je pěkně značená, místy jsou lana k přidržení, není třeba je cvakat. Často končí volně a díky stáří jsou některé skoro přešoupané, některé přetržené.