VIDEO: Střední Mže z Ošelína

Mže pramenila na česko-německém pomezí ve Falckém lese a tekla až do Prahy. To bylo do roku 1638.

Od té doby je všechno jinak. Ne že by se tok řeky odvrátil, ale Mže (německy Mies) nese svůj název jen od pramene v Českém lese přes Tachov (Tachau), Stříbro (Mies) do Plzně (Pilsen). Od soutoku s Úslavou, Radbuzou a Úhlavou se Mže přejmenovává na Berounku. Je to ale stále tatáž řeka.

Proč se řeka jmenuje tak podivně? Pokud jste příznivci slovanského základu Mže, nejspíš uvěříte teoriím o mlhách, kapání, vlhku a mokru v jejím okolí. Jestli se spíš spoléháte na germánské Mies, tak odtud vedou etymologické kořeny k páchnoucí, špinavé vodě a močení jako takovému. Pokud půjdeme ještě hlouběji do minulosti, potom snad Keltové oba významy označovali podobně.

Střední Mže poskytuje příjemnou plavbu

Minulý rok pršelo hodně, a proto jsme Mži spluli od Kočova do Ošelína. Letos byly deště kratší, a tak pokračujeme níž z Ošelína do Stříbra. Vody v korytě na tomto úseku není potřeba tolik.

Mže teče z Kočova do Stříbra krásným lesnatým údolím, má příjemný spád, časté peřejky zpříjemňují plavbu a vesnici nebo městečko proplouváme jen občas. Tento úsek označují vodáci za střední Mži a splouvá se obvykle dva dni. Za větší a rychlejší vody ji zdatnější posádky splují za jeden den.

Za samotu ovšem platí vodáci daň v podobě obtížného přístupu k řece jinde než v obcích, komplikovanou dopravou, chybějícími hospodami či obchody a neexistujícími kempy. Navíc se pluje od jedné chatové osady k druhé a v létě lemují břehy stanové tábory.

Mže a Berounka na HORYDOLY

Horní Mže - klášter Světce

Střední Mže - horní část (VIDEO)

Střední Mže - dolní část (VIDEO)

Dolní Mže - přehrada Hracholusky

Tichá - kemp Karolina

Berounka - celá řeka (FOTO)

Z Rozvadovské dálnice přijíždíme po kocovitých okreskách do Ošelína. Lesní silničkou s novým perfektním asfaltovým povrchem prudce klesneme do údolí k nádraží, podjedeme pod železničním mostkem a po hliněné luční cestě dojedeme k lávce přes Mži. Parkujeme v lesíku, ale musíme si dát pozor, kam auto upíchneme, protože na improvizovaném parkovišťátku jsou zapíchané kolíky s cedulkami. Každá označuje registrační značku auta, jehož majitel si dělá na plácek k parkování nárok.

Lodě na vodu spouštíme u lávky mezi množstvím rekreačních chat na obou březích.

Proplouváme mezi ostrovy, hledáme cestu mezi osamělými kameny a kličkujeme mezi štěrkovými a písečnými lavicemi v korytě. Břehy okupuje japonský nájezdník křídlatka a občas zahlédneme jedovatého bojovníka z ruských stepí bolševník.

První jezy jsou jenom peřeje

První jez na naší trase u Šturanského mlýna v podstatě neexistuje. Je z něho jen nevýrazná peřejka, kterých během plavby splujeme ještě mnoho.

Jez u Valečkova mlýna je také také rozvalený. Zastavujeme před ním a prohlížíme si komplikovaný průjezd mezi velkými balvany, které z jezu zbyly. Za nízkého stavu vody je to hlavolam vyžadující přesné záběry pádlem. Bez problémů by se ovšem jez dal přenést vpravo po louce.

Dva velké jezy ve Svojšíně a Milíkově

První velký opravdový jez nás čeká až ve Svojšíně. Vloni byly zpod něho vybagrovány velké kameny, a tak se dá šikmá jezová koruna sešoupnout na plastové lodi celkem bezpečně. Za nízké vody teče největší proud zcela vpravo, kde ale musíme dát pozor na pohozený žulový patník na jezu. Objet ho nemusí být úplně jednoduché.

Pokud svojšínský jez raději přeneseme, musíme zastavit u levého břehu dost brzy, odnést lodě přes náves na most a teprve za ním je můžeme spustit do řeky.

Další jez přehradí řeku pod Milíkovem u Nového mlýna. Jedná se o klasický jez - zabiják. Parabolický tvar nechá vodu tiše přepadnout dolů do nenápadného vodního válečku skoro bez vln. Voda odtud po dlouhém promletí odtéká spodem. Totéž by se stalo vodákovi, který by zkusil přes jez splouvat.

Parabolický jez často propustí člověka až tehdy, když se přestane bránit, tedy utopeného. Jez pod Milíkovem je tedy nutné přenést zleva. Pokud nevěříte, chvíli se dívejte do jezu. Uvidíte ryby, které se ho pokoušejí přeskočit a táhnou proti proudu do hor, aby se tam vytřely. Každý pokus končí v hladkém rychlém proudu snesením do válce. Ryby však na rozdíl od lidí vodní kolotoč přežijí.

Stříbrský stříbrný revír

Zprava obeplujeme velkou úpravnu vody pro Stříbro a široké okolí a za pár minut jsme u dalšího jezu Vrbice. Ten sešoupneme jednoduše po šikmé ploše.

Za chvilku vjedeme mezi skály. Občas zahlédneme úzký vstup do staré štoly. Přejeli jsme hranice hornického regionu, podle kterého dostalo české jméno původně německé město Mies. Stříbro bylo po vyčerpání zlatých nalezišť na Otavě ekonomickou oporou Přemyslovců spolu se zlatonosným Jílovým a stříbrnými doly v okolí Horního Slavkova a Kutné Hory. Došlo to tak daleko, že český král železný a zlatý Přemysl Otakar II. byl nejvážnějším kandidátem na římského císaře. Nakonec z toho sešlo kvůli obavám západoevropské šlechty z jeho moci, ale stříbrné doly pracovaly na plné obrátky ještě několik století.

První na řece je bývalý hornický revír Všech svatých, který se táhne skalami na levém břehu. Brod a v něm provizorní tábornická lávka z lešenářských trubek označuje jeho přibližný střed.

V rychlém sledu následují čtyři jezy v samotném Stříbře. Je jasné, že připlouváme do hornického města, které potřebovalo hodně energie a vody, a jednou z jejich mála zdrojů byla právě Mže.

Končíme u moderního silničního mostu ve Stříbře těsně pod jezem zvaným Vichovák na pravém břehu. Na nádraží je to odtud sice skoro kilometr, ale za to se sem dá přijet autem a zaparkovat na malém asfaltovém parkovišti.

Zobrazit místo World of rivers. Světové, české a slovenské řeky. na větší mapě