Načerno do Tibetu

V průvodci Lonely Planet nebyla o oblasti Salweeny (Nujiang valley) ani řádka. V ruce jsme měli naštestí alespoň velmi hrubé poznámky od našeho kamaráda, který zde byl chvilku před námi.

Kousek od Barmy

Hluboké údolí, které je ohraničeno několikakilometrovými svahy skalnatých hor, je poslední údolí Yunnanu. Za hřebenem na západ se již rozkládá Barma. Tato místa jsou jen velmi málo ovlivněna čínskou modernizací.

Vedle obyčejných měst jsou zde stále krásné vesničky s místními obyvateli, které neztratili svou tradici. Sobotní trhy praskají ve švech. Prodává se zelenina, ovoce, domací zvířata, zemědělské nástroje a kolem chodí lide z okolí vystrojení ve svém nejlepším oblečení.

Kroje na trh i na pole

Ženy kmene Lisu mají na sobě překrásné sametové sukně a vyšívané blůzky s pestrými barvami. Nejmarkantnější výzdobou jsou jejich barevné čepice zhotovené z drobných korálků a široký pás přes tělo, který mají pošitý velkými bílými knoflíky.

Milým překvapením byla skutečnost, že druhý den jsme viděli ženy pracovat na rýžovém poli ve stejném krojovém oblečení. Tradice zde žijí stále plným proudem!

Trekování do Tibetu

Cesta proti proudu Salweeny je vyasfaltovaná až k městečku Binzongluo, které je těsně před hranicemi s Tibetem. Tibet je pro nezávislé cestovatele stále zakázaná zóna. Ovšem zde v údolí Salweeny, kde je naprosto minimální turistický ruch, není kontrolní místo s čínskými četníky, a tak přechod hranice do Tibetu je hladký.

Snad jen změna architektury domků, kdy mizí dřevěné sruby a začínají kamenné "hrady" s plochou střechou, dávají vědět, že začíná jiná kultura. Jsme v Tibetu.

Čeká nás devadesát kilometrů pěšky po cestě vysekané do skalních stěn. Napravo je vysoká stěna, vlevo prudký sráz do zpěněné řeky. Právě tají ledovce, a tak řeka změnila svou barvu z modrozelené na hnědou.

Naštěstí jsme stopli nákladní auto a zbylých sedmdesát kilometrů můžeme projet s řidičem, který zásobuje vesnici Chawalung na konci cesty.

Stará čajová stezka

Další úsek však musíme zdolat pěšky. Cesta do další větší vesnice Bitu vede tři dny nikoliv údolím Salweeny, ale přes pár menších průsmyků. Tato stezka dříve sloužila jako obchodní cesta, která spojovala Tibet a čínské údolí.

Po ní putovaly karavany s pytli čínského zeleného čaje a na náhorních plošinách Tibetu se směnovaly za kamennou sůl. Zdálo se nám, jakoby se doba ještě nezměnila.

Místo turistů, které v jižní a jihovýchodní Asii obvykle potkáváme, prochází kolem nás jen koóské karavany. Na hřbetech mul se však nepřeváží sůl ani čaj, ale kukuřice. Z mleté pražené kukuřice se dělá obměna tibetské campy, kukuřice slouží jako krmivo pro koně a místní obyvatelé z ní umí dělat i dobré kukuřičné placky.

Zakázaná zóna

Během tří dnů se mění krajina kolem nás i počasí. Je květen. Chvíli svítí sluníčko, pak je zataženo, prší a spadlo i několik sněhových vloček. Druhý den se střídání počasí opakuje.

Spíme v tibetských kamenných "hradech" místních rodin. Někdy jsme vřele pozváni dovnitř k ohni, jindy nás ubytují na lavicích v přidružené místnosti, která slouží jako obchůdek se smíšeným zbožím.

Jíme čínské nudle a pijeme tibetský slaný čaj. Z Bitu nás čeká 125 km po kamenné cestě džípem na asfaltovanou cestu do Zuogongu, kde můžeme stopnout autobus zpět do Yunnanu.

V tibetském městě Markam jsme jediní západní turisté, a tak nás hned přijíždí zkontrolovat místní policejní eskorta. Poté, co si pečlivě opíší všechny údaje z našich pasů, nás upozorní, ze jsme v oblasti uzavřené cizincům, a že máme hned druhý den odjet do Yunnanu.

Good bye Tibet!