Běh s chobotem (85 kilometrů)

Využívám vzácné možnosti přespat přímo na startu, v bývalé malé celnici uprostřed polí na hranici mezi Českem a Rakouskem.

V sedmilůžkovém pokoji se schází sedm více nebo méně statečných, aby přečkali poslední noc před svou velkou zkouškou ohněm života a běhu.

Budíky ráno svorně drnčí brzy před pátou. Začíná rituál mazání, přelepování, oblékání, masírování, mnutí, protahování, požívání snídaňových cereálií a nespokojeného brumlání na adresu v noci chrápajících spolunocležníků.

Favorit Dan

Na startu si nenechám ujít příležitost prohlédnout si Dana Orálka zepředu. Na trati už k tomu nebude příležitost. No..., ono vzhledem k jeho nadkosmické rychlosti nebude na trati příležitost prohlédnout si ho ani zezadu.

Jeho vzhled je klasický: dlouhé vlasy stažené gumičkou do culíku, na rukou nepostradatelné bílé rukavičky a na tváři pobíhá jemný úsměv tak typický pro lidi s pravidelným přísunem opiátů. Během běhu se něco takového může v mozku vytvářet i vám. Jak to ten chlap dělá – takhle v šest ráno?!

Vojta a jeho zbraň

Pořadatel Vojta zdvihá startovní krátkou ruční palnou zbraň do výše a mačká spoušť. Ticho. Někdo řekl: "Bum!" a tak jsme vyrazili. Po chvíli říká totéž i startovní pistole.

Měl jsem pravdu, Danovi stačilo doslova pár metrů k tomu, aby přestal být na trati viditelný pro ostatní běžce. Tak zase až v cíli...

Taktické snažení

Taktika je při závodech velmi důležitá. To ví přeci každý, ne?! Marně vzpomínám, jakou taktiku jsem měl v plánu já. Jo, přežít. To je důležité. Možná i doběhnout. To je taky trochu důležité. Nebrat to tak vážně. A užít si to. A při tom všem se snažit být co možná nejlepší. Hm, to mi přijde smysluplné.

Prostě takový příjemný sobotní den strávený v přírodě mezi kamarády a známými, spojený s návštěvou Nových Hradů, kozí farmy, polí, luk a rybníků. A občerstvovacích stanic.

A zase ty kilometry

Trať je skvěle rekognoskovatelná. Přibylo stálé značení trasy i na české straně, takže tentokrát nebyl s orientací žádný problém.

Na rozdíl od jiných závodů se na Silvě objevuje kilometráž reverzní, tedy hlásající, kolik kilometrů ještě zbývá do cíle. 80, 75, 70… to je jiná káva. Vídeňská. Umletá z bobů nutkavé touhy. S tuhou šlehačkou z čirého zoufalství. A přelivem z hustého sirupu masochismu.

Prvních dvacet kilometrů se mi běží, vzdor kopcům, vyloženě hladce a příjemně. Na třicátém kilometru na mě začínají sedat mouchy. Asi běžím moc pomalu. Zkusím zaktivovat přídavné spalování a trochu zrychlit. Ale stejně – co si to dovolujou? Jsem snad nějakej trus? Nebo výtrus?!

Na čtyřicátém kilometru mne čeká největší zklamání. Občerstvovací stanice. Dokonce volná masérská křesílka, bylo-li by třeba. O dobrou náladu se stará hudební uskupení Duo Invalido. Gambrinus v plechu volně k dispozici. Ale – a teď to přijde – nechutná mi. Mně nechutná pivo! Něco se děje. Se světem je něco špatně.

Po pětačtyřiceti kilometrech se něco láme. Ano, je to ta polovina závodu. Na pětačtyřicítce si to člověk ještě říci nemohl, ale po proběhnutí kolem kilometrovníku 40 už ano. Je to tak! Do cíle závodu už je to méně jak polovina! Tak vzhůru. A vzhůru dolů. A tak pořád dokola.

Pokusy o běh i do prudkých kopců stále více střídají s pokusy o šetření silami a důstojnou, leč rychlou chůzi. Běh na dlouhé tratě je skutečně o hlavě. Zatímco při klasickém maratonu se z vás stává hypnotizér číselných údajů hlavně mezi 30. a 32. kilometrem, méně než deset kilometrů do cíle má povzbuzující vliv, při Silvě Nortice stoicky míjíte ukazatele s vědomím, že to trápení stejně bude trvat ještě mnoho hodin.

Snažíte se udržet rovnoměrné tempo a veselou mysl a několik desítek kilometrů vzdálený cíl vás nemůže rozházet. Skotačivě překonáváte vzdálenost pěti kilometrů mezi jednotlivými občerstvovačkami a staráte se hlavně o to, abyste se dobře napili a najedli.

Magické číslo

Co mě ale vždycky tak nějak pozitivně rozhází, je proběhnutí kolem kilometrovníku 5. Z nepředstavitelných dálav, které se stavěly mezi mne a cíl, se stává jedno konkrétní jednociferné, snadno představitelné číslo.

Poslední hlt vody u stánku. Poslední přísun energie. Poslední sil vzepětí. Tělu už je všechno jedno. Navzdory silnému větru, navzdory pálícímu slunci se nohy rozkmitávají v netušené frekvenci. Teď už jen běžet nadoraz. Hlava po dlouhé době začíná propočítávat a spekulovat o výsledném čase.

Vůle je koncentrována do jediného bodu, jediné myšlenky, jednoho slova – cíl. V závěrečném stoupání už ani nezvládám zdravit fandiče a fandinky podél silnice. Nejsou na to síly. Zrak je pevně zabodnut do asfaltu několik metrů přede mnou a zkouší mne mocnou, koncentrovanou silou vůle fakíra teleportovat za cílovou čáru. Daří se.

Jsem tu! Opravdu? Není to jenom sen? Silva Nortica Run je splněn jak cíle pětiletky! Ale řeknu vám, měl jsem toho chvílemi plnej chobot!

Prohlédněte kompletní fotogalerii:

Maratony na HORYDOLY:

Kassel Marathon 2011 Německo

Pražský maraton 2011 Česko

Jerusalem Marathon 2011 Izrael

Mývatn Lake 2010 Island

Transalpine Run 2010 Švýcarsko

Mercury Indoor 2010 Česko

Usedom-Marathon 2010 Německo

LGT Alpin 2010 Lichtenštejnsko

Silva Nortica Run 2009 Česko

Jungfrau Marathon 2008 Švýcarsko

Zobrazit místo Šumava na větší mapě