City Trail Run: Když v Jelením příkopu troubí běžci

"Začátek je tedy přísnej," oceňuje Ondra Fejfar první stovky metrů závodu ČEZ City Trail Run Prague. Zatímco reprezentant v běhu do vrchu Ondra v prvním kopci odhaduje, kolik závodníků se s ním bude honit na špici a bude se snažit urvat vrcholovou prémii nahoře na Petříně, René Kujan, nadšenec, který pro Sportovní klub vozíčkářů Praha oběhl Island, bděle našlapuje a seznamuje se s tratí doslova na vlastní nohy. Je to svéráz, a tak vyrazil na společné proběhnutí 16 kilometrové trasy naboso. Turisti docela koukali.

Kudy běžíme: Petřínský Everest pokračuje

Hurá do příkopu!

Vrcholovou prémii (1 km / 120 m převýšení) zvládáme s úsměvem, reprezentanta Ondru necháme vyhrát a hned to valíme mírně z kopce do Velké strahovské zahrady. Výhled odsud na Pražský hrad se prostě nikdy neokouká a dopřáváme si ho, co to jen jde. V krátkém kopečku Úvozem si René libuje, jak jsou zde kočičí hlavy již krásně ohlazené. Mně to tedy trošku smeká, ale v druhé části trati, která je více trailová se karty obrátí a René nám s Ondrou bude ještě boty závidět. Po 2,5 kilometrech odbočujeme střemhlav do Jeleního příkopu. Rádi bychom se pořádně rozhlédli, protože ani jeden z nás tudy nikdy neběžel, ale musíme dávat bacha, kam šlapeme, protože dolů vede úzká dřevěná cestička se schody. Paráda. Příkopem pak vede zpevněná cesta, která stále mírně klesá.

Kudy běžíme: Barevný podzimní Jelení příkop

Možná přijde i... houselník

"Tady to bude zadarmo," komentuje vlídný profil Ondra. Bonbonek je průběh tunelem pod Prašným mostem. Za ním zvedáme hlavy a němě civíme vzhůru na tyčící se budovy Pražského hradu. Výběh z Jeleňáku už tak zadarmo není, ale podle Ondry se serpentýna i schody k Belvederu dají sfouknout pěkně dynamicky. Nahoře se rozloučíme s touto pasáží pohledem na Daliborku a Renému se hned zalíbí myšlenka organizátorů, že by zde po vzoru Dalibora z Kozojed povzbudil do dalších kilometrů hrající houslista.

V kopcích roste tréninkový efekt

Na začátku Letenského parku máme za sebou první čtvrtinu. Někdo tvrdí, že z cesty okolo Hanavského pavilonu je nejhezčí pohled na pražské mosty přes Vltavu. Vypínáme stopky a dáváme mu za pravdu. Při průběhu okolo Metronomu se René zálibně dívá na boty visící nahoře, ale nezastavujeme, za chvíli nás čekají v Botanické zahradě.

Kudy běžíme: Proč nemáme rádi Evropskou unii

Stromovka je denní chleba pro spoustu pražských běžců. René to tu zná jak své boty, i když v jeho případě toto přirovnání dneska zrovna moc neplatí. Běhával tudy z Kralup do práce do televize na Kavčí hory. "Od vrátek k vratům to bylo přesně 30 kilometrů. Dělal jsem asistenta editora večerním Událostem, komentářům, takže jsem si mohl dovolit luxus vyběhnout až po obědě. Na druhou stranu když jsem šel běhat až po práci, tak na mě na Landronce koukali ve dvě ráno jako na šílence." Ve Stromovce máme polovinu za sebou. Zatímco první půlka je více městská, druhá je spíše trailová. A kopcovitá…

Kudy běžíme: Stromovka na podzim a Stromovka na jaře 

Ze Středomoří přes Japonsko do Severní Ameriky

Při průběhu vinicí s.v Kláry jsme se shodli, že maraton v Beaujolais musí mít své kouzlo a zálibně se díváme na trsy hroznů okolo cesty. Ryzlink rýnský, Müller-Thurgau, Sauvignon, Muškát moravský, Tramín červený, Ryzlink vlašský ani nestačíme číst všechny popisky a už vbíháme v Botanické zahradě do Flóry Středomoří a Turecka. Jeden kopeček a jsme v Japonsku, pár zatáček a noříme se do Lesních biotopů Severní Ameriky. Je to kopec, ale pořád je na co se koukat, a tak ani tolik nebolí.

Trailová část začíná v přírodním parku Drahaň-Trója. Máme v nohách desítku. René i pár kamínků a vyzvídá na Ondrovi, jestli trénuje seběhy a jak. "Postupně jsem ze své slabiny udělal docela silnou zbraň. Trénoval jsem výběhy ze Štrbského plesa do půlky Soliska, a jak jsem nahoru kolo od kola zpomaloval, tak jsem to musel vždy dohnat dolů. Je to o hlavě. Zvyknout si na tu rychlost a nebrzdit, protože při brždění si odděláš stehna." A názorně nám to předvede v prďáku do Bohnického údolí. V závěrečném stoupání po modré značce už mluví jenom Ondra, zatímco já s Rendou se snažíme hlavně dýchat. Leje z nás pot. Když to Ondra vidí, přihodí k dobru svoji zkušenost, že při tréninku na 2 hodiny vypotí klidně i 3,5 kila.

 Na rekordy zapomeňte

Cílová rovinka je dlouhá, ale o to víc nám chutná a představujeme si, jak se zde při závodě ještě ždímneme. S kochacími pauzami jsme to běželi téměř dvě hodiny, ale nuda to tedy nebyla. Viděli jsme kus Prahy, na mnohých místech byli úplně poprvé a shodli se, že běh má tu úžasnou výhodu, že můžeš běžet prostě kamkoli. Nic tě nelimituje, tu něco přeskočíš, přelezeš, zdoláváš další metry, objevuješ nová místa. Ač jsou Ondra i René naprosto odlišní běžci, jsou z jednoho běžeckého těsta, které má ve kvásku radost a o tom je i ČEZ City Trail Run. Rekord na desítku si tady neuděláte ani nevyběhnete nebrutálnější stoupání. Ale poběžíte přes město, přesto přírodou. Nahoru i dolů a i když vás v posledním kopci jistě budou bolet nohy a pálit plíce, v cíli za to budete vděční. 

Štěpán Skripnik: Nerad se honím, a tak raději běhám delší štreky. Sto kilometrů už jsem zvládl, na sto mil se těším. Protože běhám od dětství, něco už jsem se naučil, a tak radím méně zkušeným.