Barevný podzimní Jelení příkop

Šest bran do příkopu

Po výstupu ze stanice metra Malostranská půjdete nahoru Klárovem podél tramvaje a značka vás navede k malé brance. Přes schody a lávku se dostanete na vyasfaltovanou cestu vedoucí po dně Jeleního příkopu.

Ruch velkoměsta rázem zanikne v příšeří stromů. V 19. století se uvažovalo, že zde povede elektrická dráha, ale naštěstí zůstalo jen u návrhu.

Příkopem protéká potok Brusnice, která pramení u Břevnovského kláštera ve studánce Vojtěška. Podle nejstarších českých legend z ní měl pít svatý Vojtěch, když před tisícem let zakládal klášter.

Jeleni, medvědi, réva a břečťan

Svahy Jeleního příkopu porostlé břečťanem pokrývala ve 14. století vinná réva. Posléze se pražské klima ochladilo, víno nerodilo a ještě později tady narostly stromy. Dnes zde najdete například javory, habry, tisy a jasany.

Pozemky v Jelením příkopu vykoupili pro Hrad až Habsburkové. Ferdinand I. Dobrotivý, který zde budoval královskou zahradu, a Rudolf II.

Inspirace na procházku: Nostalgie na Novém světě

Jeleni sem byli nasazeni až v 17. století. Dokonce jim dováželi seno, protože trávy tu bylo málo. Císař Karel VI. vešel ve známost tím, že je střílel rovnou z oken Španělského sálu. Poslední jelen byl zastřelen roku 1743, když Hrad obléhali Francouzi.

Dnes tu ze zvířat můžete narazit na veverky, kuny nebo bažanty.

Opevnění Pražského hradu

Po vaší levé ruce se tyčí hradby Pražského hradu, po pravici se nahoře rozprostírá Královská zahrada. Z ní je vidět jen kousek Fíkovny, kde se od 16. století pěstovaly a v současnosti zase pěstují fíky.

Kdybyste si vyšlápli hned nahoru, uvidíte kromě Fíkovny ještě Letohrádek královny Anny zvaný Belveder, Královskou zahradu a Oranžérii. Pak je ale lepší se stejnou cestou vrátit, protože další stezka schází do Jeleního příkopu až u Prašného mostu.

Pokračujeme tedy Jelením příkopem. Po levé straně uvidíme postupně tři věže. První je Daliborka, místo uvěznění Dalibora z Kozojed, o kterém legenda praví, že se zde naučil hrát na housle. Ve skutečnosti to byl obyčejný zloděj nízkého šlechtického původu a za své zločiny byl spravedlivě popraven. Mimochodem: První housle sestavil italský výrobce hudebních nástrojů až půl století po Daliborově smrti.

Za zdí, která vede od Daliborky, se skrývá Zlatá ulička. Dříve obydlí chudých řemeslníků a vojáků, dnes prvotřídní turistická atrakce. Druhá věž se jmenuje Bílá. Je smutně proslavena tím, že z ní spáchal sebevraždu skokem do hlubin Jeleního příkopu Martin Fruwein, jeden z účastníků stavovského povstání z roku 1618.

Fotografie ze Zlaté uličky: Pražský hrad je o Vánocích zadarmo

Jako poslední a nejmohutnější se tyčí Mihulka, neboli Prašná věž. V době Jagellonců ji postavil Benedikt Rejt, stavitel Vladislavského sálu. Za Rudolfa II. zde byla alchymistická dílna, později sklad střelného prachu. Komunisté v ní nechali zaslepit okna, aby nebylo vidět do rezidence Gustáva Husáka na protější straně příkopu.

Příkop byl rozdělen a zase spojen

Kolem cesty uvidíte různé sochy či skulptury. Dvě z nich má na svědomí Kurt Gebauer. Jako první narazíte na Masku, před vchodem do tunelu na vás čeká Pyramidální trpaslík.

Přicházíte k valu Prašného mostu, který rozděluje Jelení příkop na dvě části, Dolní a Horní. Dříve přes příkop vedl jen dřevěný most. Za Marie Terezie byl příkop předělen násypem. Architekt Josef Pleskot se v roce 2002 chopil úkolu obě části spojit. Po zásluze byl za to oceněn cenou Grand Prix Obce českých architektů.

Ještě než vkročíte do tunelu, podívejte se vpravo nahoru. Na svahu se tyčí obelisk na památku lidí, které na Prašném mostě zavraždili nacisté v květnu 1945.

Po podzemním průchodu valem se ocitnete na rozlehlé louce. V Horní části Jeleního příkopu je znatelně více světla. Prostor se zde rozšiřuje. Hned za průchodem vlevo nahoře jsou trochu vidět okna Španělského sálu. O kus dál se tyčí mohutná budova Šternberského paláce. Je to vzácná příležitost spatřit aspoň jeho část, protože směrem z Hradčanského náměstí je skryt v okolní zástavbě. Dnes zde Národní galerie vystavuje sbírku evropského umění od antiky po baroko.

Napravo je socha Krakonoše z roku 1957, dál za ní socha Ponocného, kterou věnovali prezidentu Masarykovi žáci umělecké školy z Hořovic.

Tomáš Garrigue Masaryk dostal mezi jinými i jeden speciální dárek. Českoslovenští legionáři mu dovezli z Ruska medvědy. Po levé straně proto uvidíte domek medvědáře a vedle výběh pro medvědy. Do pravé strany svahu se šplhá cesta k Masarykově vyhlídce, dílo architekta Josipa Plečnika. Odsud uvidíte špičky stromů, část katedrály svatého Víta a střechy malebné čtvrti Nový Svět.

Zpět dolů. Cesta vede k tenisovému kurtu a po lávkách stoupá nahoru po úbočí příkopu. Brankou vstoupíte do Nového Světa. Jste na konci cesty. Můžete to vzít doleva na Hradčanské náměstí nebo podniknout příjemnou procházku třeba k Loretě. Nejprve si ale zajděte pár metrů doprava, kde narazíte na mohutná vrata. Za nimi se skrývá Lumbeho vila. Nyní slouží jako sídlo prezidenta České republiky.

Čtěte také: Lumbeho vila je sídlem prezidenta

Zobrazit místo Turistika na větší mapě