Kbelská 10 ...aneb jaro je tady!!!

Chybíš nám Ivo!

Asi to znáte ze startů všech závodů. Posloucháte závodníky kolem sebe a na mysli vám vytane výrok Jaroslava Žáka, který o tom kdysi napsal, že kdyby ty řeči slyšel startér, zažene je všechny napřaženou pistolí do postele. Ten právě vstal z mrtvých, onen nemůže došlápnout na levou nohu, jiný na obě. Další má teplotu, že se pod ním taví asfalt, jiný bojovník má cosi jako lepru a z postele ho museli zdvíhat...

Najednou všechny předstartovní kecy ustaly. Jednak jsme s potěšením poslouchali Danu Zátopkovou, která je svým optimismem nakažlivá, a jednak po tom požádal Štěpán Škorpil, který akci moderoval, o chvilku ticha na uctění památky Iva Domanského. Chyběl. Poprvé, a nejhorší je, že už na furt. Předstartovní pesimistické řeči ustaly a na chvilku nám bylo opravdu smutno. Mimochodem, snad ještě dojemnější byla svíčka, která hořela u šatny. U ní bylo napsáno: "Jak bez tebe máme běžet? Chybíš nám, Ivo. Hanina."

Slunce, modro, pohoda

Když už jsme u toho jara - bylo to opravdu jaro. Pokud můžu mluvit za Pražáky, už jsme zapomněli, jak slunce vlastně vypadá. Tentokrát vykouklo a po výstřelu bylo teplo. Kór nám, kteří jsme se se zimní přípravou moc nepředřeli.

Pilní to měli snadně, ať už nestárnoucí Mistr Smrčka nebo členové běžecké školy Miloše Škorpila. Těm to odsejpalo, my ostatní jsme se trochu trápili, ale znovu se potvrdilo to, co všichni, kteří se už na nějakém závodu proběhli, vědí.

Závod je něco jiného než trénink! Odběhnout deset kiláků sólo, to je fajn. Ale pokud běžíte v partě stejně naladěných lidí, to už je alchymie. Pozitivní energie by se dala krájet, to je fakt! Sem tam je na trati i sranda. My cvoci, co spolu běháme.

Sára to jistila

Neznám člověka, který běhá, a neznal by Sáru. Pochopitelně i jejího páníčka Evžena. Jsou vždycky tam, kde mají být. Loni v Pečkách dělali vodiče na šedesát minut a svěřence obletovali jako andělé strážní.

Letos do Kbel přijel Evžen na kole, Sára pochopitelně s ním a byli tam, kde bylo potřeba. Asi na čtvrtém kiláku, kdy člověk zjišťuje, jak na tom je, i pak pět set metrů před cílem, kdy už je potřeba sáhnout do rezerv. Sára zavelela a my přidali. Díky Sáro, díky, Evžene!

Abych nezapomněl: Kbely jsou za námi. Další desítka, která opravdu stojí za to, se běží už 9. března v Pečkách. Bude to stát za to...a možná přiletí i Sára. Jen ten Ivo bude chybět, sakra! Ale věřím, že drží palce i tam nahoře. Ve Kbelích se snažil opravdu moc. I za to díky, Ivo.