Půlmaratón jako víno a tentokrát už dokonce se stříbrnou plaketou IAAF! Gratulace pro Ústí, gratulace všem co doběhli, poděkování organizátorům a dobrovolníkům… ÚSTÍ vyhrálo na celé čáře.
RODINNÉ SÓLÍČKO
Půlmaratón startoval až v jednu, takže bylo času dost. A nuda nebyla, to tedy fakt ne! Rozjížděly to mladinké slečny mažoretky, podívat se bylo možno na kouzlení fotbalového mága, rozhýbat se s hezkou cvičitelkou a pak se rozběhnout na trať Spolchemie rodinného běhu na tři kiláčky. Mlaďasové to dávali jako na Olympiádě a rodiče se dmuli pýchou. Není se co divit, byl to krásnej závod. Nezbývalo než tleskat, fandit a pak…
PREMIÉRA HANBIKERŮ
…a pak smeknout! Smeknout před handbikery. Jejich závod měl v Ústí svoji premiéru a jiskry lítaly jako při závodech formule 1. Jsou to srdcaři a závod byl rozjetý na krev. „Trať je atraktivní a hodně rychlá,“ pochvaloval si Jan Tománek, ikona českých handbikerů. Jen pro info – tenhle borec trénuje šestkrát týdně v průměru tři až pět hodin denně. Takže, co jsem to říkal? Jo! SMEKNOUT!
VLTAVA SE VLÉVÁ DO LABE V ÚSTÍ
Že bych měl vrátit školný? No dobrý, no, tak nevlévá, jenže když tóny Vltavy zazní…no prostě jako vždycky něco škubne v nohách, něco zamrazí v zádech, něco pošimrá u žaludku a de se na to! Jednadvacet před námi. Voko bere! A za chvilku do chemičky. Mimochodem, víte proč? Cituji z Run Czech magazinu: „Carlo Capalbo stál nad mapou města, které je známo svým kopcovitým profilem. Pak zapíchl prst na teritorium chemičky se slovy: „A co tady?“… No, když organizátory omyli, domluvili se a chemičkou se běhá. Jen jednou v roce, ale stojí to za to. A šéf Spolchemie Martin Procházka si to pochvaluje a dokonce citoval novinový titulek, který zněl: Praha má Karlův most, Ústí má chemičku!
STŘÍBRNÉ ÚSTÍ
Kdo Ústí běžel, ať už loni nebo letos, ten se určitě nebude divit stříbrné plaketě IAAF, kterou pořadatelé získali a Ústí se tak stalo nejmenším městem, oceněným stříbrnou plaketou!!! No, malé rozlohou, ale velké srdcem…a to není kec, to je fakt! Pořadatelé, dobrovolníci, muzikanti na trati… Jo – muzikanti! Dobrý byli, to je fakt, ale největší šrumec byl na devatenáctém. To už tak člověk trochu jede na rezervy a najednou: Bum, bum, řřřach… Dvě kuchařky před náběhem na most mlátily do poklic jak na rockovým festivalu! Bomba! Ostatně jako celý tenhle půlmaratón.