Tak jak bylo na Islandu?

Začalo to všechno docela nevinně. To si takhle koupíte knížku 50 šíleně romantických věcí, které můžete dělat na Islandu a s přítelkyní se smějete nápadu objet ostrov autem během jediného letního dne.

Je to šílené? Je to romantické? Vedli jsme o tom krátký spor. Na jeho konci stála přítelčina holá věta, vyslovená o zlomek sekundy dříve než byla promyšlená: "Co takhle ten Island oběhnout? To bys byl teprve frajer!" Smáli jsme se, až se naše spacáky otřásaly a konstrukce stanu se chvěla v základech.

U toho mohlo zůstat. Ale nezůstalo. Myšlenka zapustila hluboké kořeny a o několik málo měsíců později jsme už pilně pracovali na realizaci projektu. No ano, máte pravdu - pracovní název sice zněl 1 muž – 30 dnů – 30 maratonů, ale přeci jen to byla týmová práce.

Superhrdinná přítelkyně sváděla boje s větrnými mlýny marketingových oddělení nejrůznějších firem se stejným zapálením jako já sám. Pomáhalo nám pár kamarádů, k týmu se přidal i nově narozený syn a Ívar, důležitá spřízněná duše na Islandu.

Od začátku bylo jasné, že takovou věc nelze dělat jen tak pro sebe. Volba padla na Sportovní klub vozíčkářů Praha, neb sportsmeni si mají pomáhat. Obíhat ostrov a sbírat prostředky pro vozíčkáře, to byla myšlenka, která se zdála, že tu s námi byla odjakživa. Díky již výše zmiňovanému islandskému příteli se podařilo rozjet pomoc handicapovaným sportovcům i na samotném Islandu, takže nejširší team spolupracovníků si nezaslouží nic jiného než věčnou čest a slávu!

Na mne zbylo to nejjednodušší z celého projektu: Oběhnout Island za 30 dní a zdolat tak každý den vzdálenost o něco málo větší než maratonskou.

 Podrobný itinerář běhu: 1 muž, 30 dnů, 30 maratonů

Z Reykjavíku se běželo nejdříve na jižní pobřeží, kde nás přírodní živly značně potrápily. Vítr se snoubil s deštěm a nízkými teplotami a provázel nás svými nárazy z protisměru rychlostí až 80 km/h. Na můj ztrápený obličej po dokončení každodenního penza kilometrů přítelkyně reagovala nekompromisně: "Co je? Vždyť sis to vybral sám!" Inu, ví jak jednoho povzbudit, a když k tomu přidala ještě svoji certifikovanou masáž... A já k tomu mohl se synkovým dovolením přidat přiměřené množství hodin kvalitního spánku, ráno bylo zase dost sil na další úprk.

Zastavilo u mne jednou menší osobní vozidlo přeplněné čtyřmi ženami středního věku, které měly hned několik zvídavých otázek: "Odkudpak běžej, panáčku?" – Z Reykjavíku, dámy, z Reykjavíku. – A kampak mají namíříno, panáčku? – Do Reykjavíku, ctěné dámy, do Reykjavíku. [Výměna série nechápavých pohledů uvnitř vozu.] – Pročpak to proboha dělají? A jak dlouho to chtějí dělat, panáčku? – Inu, pro dobrou věc, panimámy. 30 dnů jsem si vyhradil, 30 dnů na 30 maratonů. [Další výměna nechápavých pohledů uvnitř vozu.] – Tak to ať se jim daří! A šťastnou cestu!"

Ještě než se z výfuku vyvalil oblak hustého dýmu, jak řidička vozu rychle pustila spojku a prudce přidala plyn, jako bych v jejich jadrné islandštině zaslechl něco jako: "Máňo, šlápni na to, ať už jsme pryč, to bude nějakej magor!"

Vedlo se všelijak. Ale stačilo přeběhnout první horský hřeben směrem na východní fjordy a stalo se kouzlo. Islanďané pozorující náš každodenní boj jen nechápavě kroutili hlavami. V tuhle roční dobu je tady normálně permanentní větrná smršť, déšť, hustý poklop mraků. Nás však na naší pouti provázelo slunko zlaté, vítr žádný nebo velmi lehký či příjemně vanoucí do zad, milí lidé a stoupající zájem běžců.

V kopcích kolem Akureyri záchranné týmy ještě dohledávaly pomocí lavinových sond poslední sněhem zasypané ovce, zatímco jsme si s velkou skupinou tamních běžců zlehka poklusávali po sluncem vyhřátém asfaltu směrem na západ. Krásné počasí vydrželo neuvěřitelně až do reykjavíckého finiše.

Poslední den jsem se nemohl cítit opuštěn ani opravdu velkým omylem. Za každým keřem či rohem budovy se objevovali noví a noví běžci přidávající se do skupiny spurtující k vítěznému cíli. Z tváří pro mne zatím bezejmenných se vylupovaly tu legendy islandského vytrvalostního běhu, tu slibné výkvěty mládeže, tu zlatí medailisté z paralympiády (jako třeba Jón Margeir Sverrisson).

Kdybych v tu chvíli nebyl za čerta, měl jsem na hlavě svoji oblíbenou červenou běžeckou kšiltovku s drobnými ďábelskými růžky, určitě bych se rozbrečel dojetím. Cestu tarasila poslední překážka. Cílová páska. Posledními skoky ji procítěně trhám, abych si s namakanými paralympioniky a mistry svých sportovních oborů na evropské či mezinárodní úrovni už konečně mohl potřásat pravicemi.

Pak už jen horká sprcha. A špetka trudných myšlenek. Copak ten Island nemohl být větší?! Už to dnes jako vážně končí?!

Přečtěte si velký článek v MF Dnes, který vyšel po dokončení Run30:

Reného se můžete ptát v pořadu Hydepark v České televizi ČT24 v pátek 2. listopadu od 20:00 h.

Reného si můžete poslechnout v pořadu Casablanca na radiu Wave v neděli 4. listopadu od 11:00 h.

Díky všem, kteří se rozhodli pomoci postiženým (čti: neobyčejným) sportovcům! Díky všem, kteří nás podporovali na cestě Islandem tu dobrým slovem, tu dobrým činem! Díky Islandu (tamním božstvům, polobožstvům, trollům a vílám), že nás shovívavě nechal přežít!

Zobrazit místo Island - Iceland na větší mapě