Kde ropa není bohatství

Těsně před Baku se rozprostírá výhled na nekonečné moře tisíců zrezivělých ropných čerpadel ze sovětské éry. Depresivní pohled.

Všude je nafta

Jen několik set metrů od skromné pláže, kde se cachtají ázerbájdžánští caparti, se tyčí ropná plošina působící ve srovnání s drobotinou nelidsky obrovitě. Nafta tu obrazně i doslova prosakuje vším.

Ale předměstí Baku překvapují čistotou a uhlazeností, s níž se člověk v Zakavkazsku příliš často neshledává. Široké bulváry osázené listnatými stromy a výstavné paláce, které stavěli naftoví baroni na přelomu 19. a 20. století, jsou ve srovnání například s gruzínskou metropolí výjevem z jiného světa.

Pan Růžička je jedním z několika Čechů, pro něž se tento exotický kout světa stal domovem. Nejenže zde vybudoval firmu, ale našel tu také ženu a je pravděpodobně jediný, kdo ví, odkud dnes večer vyplouvá loď Profesor Gül.

Lodní lístek za úplatek

Evropan by předpokládal, že jsou-li na lodi volná místa, pak bude někde existovat pokladna, kde by si mohl opatřit lístky. Ale kdepak. "Vy si chcete koupit lístek do Turkmenistánu? Tak to leda že byste si sjeli pro pokladní, tady už nikdo není," lakonicky utrousí znuděný celník s cigaretou v koutku úst. Pokud někomu v Ázerbájdžánu o půlnoci propadá vízum, není jiné cesty.

V zemi není český konzulát a případné formality s prodlužováním víza přes ambasádu v Tbilisi by se mohly zle nevyplatit. Existuje jediná možnost: zmizet odsud stůj co stůj. Zbývá jen několik hodin na leštění klik místních úředníků, sjet pro pokladní až domů, aby před půlnocí vyšlo najevo, že bez speciálního lístku pro bicykl mě na palubu nepustí.

"Za tyhle peníze ti seženu lístek a posadím osobně až do kajuty, nemusíš se vůbec o nic starat," tvrdil policista, když mu Růžička strkal sedmdesát dolarů. Tím však policejní iniciativa rázem skončila. Nezabírá ani průkaz oficiálního zástupce ázerbájdžánského prezidenta pro Českou republiku, jímž se Růžička snaží uniformu alespoň trochu postrašit. "Až budeš na palubě, tak za tebou přijde žena, té dáš dva šírvány (zhruba dva dolary) a ona ti ukáže kajutu. Ačkoli je oficiálním platidlem země ázerbájdžánský manat, všichni všechno přepočítávají na prastaré šírvány pojmenované podle středověké dynastie.

Plameny na moři

Nezapomeň pozorovat moře asi čtyřicet minut po vyplutí, spatříš obrovské plameny šlehající z hladiny," dodává Růžička při loučení. Město se šlehajícími ohni, které celé vybudovali Rusové na mořské hladině, vypadá jako vystřižené z Charónova podsvětí či Tolkienova Mordoru.

Po dvanácti hodinách plavby se na obzoru objevují turkmenské břehy. Loď kotví asi dva kilometry od pobřeží a čeká se. Nikdo neví proč, prostě se čeká. Když se pomalu přehoupne odpoledne, nad Kaspickým mořem se po horkém dni zvolna snáší večer. Nikdo stále nic neví a jako nejrozumnější se jeví oddat se islámské odevzdanosti.

Komunistická hlava všech Turkmenů

Kratochvílí v jediné kajutě s televizním přijímačem je vysílání turkmenské státní televize. V titulcích každé zprávy padne alespoň jednou slovo Turkmenbaši, což znamená hlava všech Turkmenů. Titul, který sám sobě roku 1993 udělil Saparmurat Nijazov, předtím první tajemník turkmenské komunistické strany, dnešní všemocný vůdce turkmenského lidu. Po rozpadu Sovětského svazu zůstal neomezeným vládcem a ozdobil se orientálním osobním kultem.

V závěru jedné ze zpráv přicházejí citace z prezidentem sepsané knihy Ruhnama , kombinující myšlenky z koránu, komunistických textů a turkmenských tradic, která se stala de facto ústavou nového státu. Výkladem díla Zlatá kniha pro zlaté století se zabývají speciální předměty na školách a v její recitaci se organizují soutěže.

V pravém horním rohu místo loga televizní stanice visí zlatá ikona neomylného prezidenta. V reportáži o turkmenském zdravotnictví, o kterém kolují strašidelné historky, lze vidět záběry z moderně vybavené nemocnice. Má to však jeden háček: během dvouminutového příspěvku se na obrazovce střídají dva tři stejné záběry z jednoho sálu.

Důkladná celní prohlídka

Až následujícího dne v pět hodin večer po padesáti hodinách "plavby" místo anoncovaných dvanácti, se nebe smiluje, v lodi mocně zalomozí a po půl hodině Profesor Gül konečně přiráží k molu malého zanedbaného přístavu Turkmenbaši, někdejším Krasnovodsku. Po vyplnění hromady formulářů, celní deklarace, kam je třeba přihlásit i hodinky, a zaplacení deseti amerických dolarů za vstup do země následuje prohlídka jako vystřižená z časů výjezdních doložek a devizových příslibů.

Když odmítám nesmyslný poplatek uhradit, odpovídá mi rusky mluvící celnice s přelivem a la Rudá záře nad Kladnem rázně: "Toto nové nařízení prezidenta platí již měsíc, takže pokud nezaplatíte, budeme vás nuceni deportovat zpět." Z kola, které ještě čeká cesta napříč střední Asií, čínským Turkestánem do Tibetu, je nutné sundat úplně vše, takřka je rozmontovat, vše otevřít, vysypat.

Posléze se celník začíná probírat papíry, v nichž je mimo jiné zapsán rozhovor s předákem turkmenské opozice Abdim Kulijevem, bývalým ministrem zahraničí, který žije v nucené emigraci v Moskvě. Polije mě studený pot, protože jsem se domníval, že text u sebe již nemám. Kulijev byl obviněn z atentátu na Nijazova a vůbec říká věci, o kterých se v Turkmenistánu nesmí ani šeptat. Naštěstí zrovna tyhle archy celník přehlíží; pokud by se tak nestalo, pouť do Tibetu by skončila v této díře.

Moře nebo jezero - jde o peníze

Ostatně na blahosklonné milosti Nijazova nezávisí jen vstup mé osoby do písečné země mezi Kaspickým mořem a Amudarjou, ale také řada regionálních projektů, protože téměř všechny sousedy nemá velký vůdce příliš v lásce. Hlavním zdrojem rozporů je fakt, že na dně Kaspického moře leží dvě stě miliard barelů ropy.

Z historického pohledu bylo Kaspické moře ještě před deseti tisíci lety propojeno s Aralem a Černým mořem. Jeho hladina ležela zhruba o osmdesát metrů výše než dnes. Pokud se na sporné vody budeme dívat z mezinárodněprávního pohledu jako na moře, pak je každá z okolních zemí oprávněna naložit s příslušným sektorem podle svého. Tak tvrdívá Nijazov spolu s Kazachy a Ázery, jimž z pěti států dělících se o pobřeží náleží největší část.

Opačného názoru je Rusko a Írán, které v Kaspiku vidí jezero. V případě, že by se jednalo o jezero, pak mezinárodní právo říká, že se státy musejí o bohatství z jeho dna dělit rovnoměrně, a oba by na tom vydělaly. Dlouho se také spekulovalo o stavbě ropovodu ze střední Asie, který je nezbytnou podmínkou pro komerční těžbu ve velkém. Přes všechny varianty, kdy americká společnost Unocal vyjednávala dokonce s hnutím Taliban o stavbě ropovodu z Turkmenistánu přes afghánské a pákistánské území k Arabskému moři, se nakonec prosadil projekt jiný. Minulý rok Američané odstartovali stavbu dva tisíce kilometrů dlouhého potrubí z Turkmenistánu přes přece jen bezpečnější dno Kaspického moře do Ázerbájdžánu, Gruzie a Turecka.

Z kaspických zemí jsou v Turkmenistánu životní podmínky obyčejných lidí nejhorší. Více než sedmdesát procent obyvatel žije pod hranicí bídy. Nijazov sice charakterizuje svou zemi jako středoasijský Kuvajt, ale to je přinejmenším humorné.