Výlet po Karakoram Highway

Představa, jak může skončit havárie na Karakora Highway je děsivá.

Zcela jistě to znamená pád ze smrtelně vysokého srázu do zuřivých vod Indu. Radši na to nemyslet.

Myšlenky na jídlo

"Co si dáme k obědu," zaháním chmurné myšlenky. Dobroty v Pákistánu vaří v polních kuchyních kolem cesty. Chutnají vždy výborně.

Jídlo pokaždé připraví trochu jinak, i když si v podstatě objednáváme stále stejné. Dhaal - vařený hrách, nebo cizrna s kurkumou a dalším kořením je základ každé snídaně, oběda i večeře.

K tomu se podávají moučné placky, které se pečou na pánvi na ohni. Placky čapátí jsou pečené přímo na pánvi bez oleje, a proto křupavé s jemnou kůrčičkou a připečením. Na snídani se spíše pečou placky parantha, které se připravují na oleji, a jsou tedy vláčnější a šťavnatější.

Rukama trhám kus placky, stočím si ji do tvaru lžičky a namáčím do omáčky. K tomu nabírám trochu hrachu.

Žádný strach z hygieny

"Co bude k večeři?" K tomu rýže s rozinkami, trocha zeleniny sabzi, jak jinak než se směsí koření. Paráda, ale má to jednu chybu. I když toho sním hodně, za chvíli mám zase hlad.

V hlavě jsem si to srovnal už před příletem do Pákistánu. Žádné velké strachy nebo panika z jídla a nižší úrovně hygieny. Podle mého přesvědčení, čím víc člověk podléhá hysterii a strachu z nějakých střevních infekcí a bacilů různého druhu tím, dřív ho něco skolí.

Silnice slaví šedesát let

Toyota je alfou a omegou veškeré dopravy v Pákistánu. Pokrývá škálu od osobních, přes dodávky, teréňáky a konče náklaďáky. My jedeme dodávkou. Před námi je devět set kilometrů dlouhá trasa do země Baltistán a jejího správního města Skardu. Čeká nás šestadvacet hodin snad nejklikatější cesty světa.

Karakoram Highway byla vybudovaná v 50. letech minulého století čínskými dělníky na účet čínské vlády, jako součást vyrovnání za válečné útrapy pákistánského lidu při bojích o hranice. "Dálnice" je tedy dneska dáma v požehnaném věku.

Tato babička oslavila šedesátku. Její věk se zásadně projevuje na zážitku z cesty. Kdysi asfaltovou sotva dvouproudovou cestu postupně zasypávají časté sesuvy půdy. S každým deštěm se vysoko v horách uvolní tuny materiálu a sesunou se do řeky Indus.

Stále se opravuje

S sebou strhávájí stromy, domy a Karakoram Highway. V mnoha případech se utrhne kus cesty, někdy celá, v lepších případech bahno a kamení zasype jen část cesty. Podle toho jak bohatá a důležitá je nejbližší vesnice, nasadí na opravu bagr.

Častěji jsou to však jen holé ruce dělníků. Díru zasypou, postaví znova opěrnou zeď. Bahno a kamení rozhrabou. Časem takto opravený usek ujezdí auta a povrch ztuhne a zpevní se. Dnes je na některých místech vidět, kde se nacházela původní vrstva s asfaltem, a o tři metry výše je pak vidět dnešní úroveň cesty.

Kolem cesty se pořád něco děje. Je to totiž životně nezbytná spojnice odlehlých severozápadních hraničních území. Na dálnici panuje čilý obchodní ruch. Náklaďáky jezdí přeplněné oběma směry. Dolů vozí zemědělské plodiny jako pšenici, brambory nebo dřevo. Zatímco nahoru míří se zboží všeho druhu na prodej.

Bláznivý provoz pomalovaných aut

Pákistánské náklaďáky jsou pomalované a vyšperkované. Je to těžké vůbec nějak popsat. Auta nechají jejich majitelé vyzdobit stovkami ornamentů. Trucky hrají všemi barvami. Čím je provedení hezčí a luxusnější, tím je řidič zámožnější a věští to, že jeho dopravní business jde opravdu dobře.

Barevné malůvky navíc doplní o všemožné odrazky a sklíčka, které se ve větru otáčejí – jako mávátka z prvomájových průvodů. Vizuální vjem však nestačí. Řetízky zavěšené na náraznících rozehrávají symfonii zvuků a rachotí, jak jsou pověšené nízko až na cestu.

Do tohoto bláznivého mixu se přidávají ještě autobusy. Velké i malé, ale vždycky přeplněné. Na téhle sotva dva pruhy úzké Karakoram Highway se veškerá doprava vejde. No problem. No problem. Jako všechno v Pákistánu no problem. Mám pocit, že náš řidič jede rychle jako blázen v zatáčkách nad hlubokým srázem, ale v skutečnosti jedeme nejrychleji průměrně 35 km/h. Důkazem, že řidič s námi jede opatrně je troubení a předjíždění místních střelců řidičů.

Přes lanový most raději hodně pomalu

"Vidíš to, ten most přece nemůže unést ani dodávku," říkám Petrovi při pohledu na most, který nás právě čeká. Právě opouštíme Karakoram Highway, která dále pokračuje do Gilgitu a na Khyber Pass.

Most visí na ocelových lanech, co už mají něco za sebou. Na lanech visí i dřevěné desky, po kterých se jezdí. Na portálu toho mostu je značka omezení rychlosti na 5 km/h. Jedeme ještě pomaleji. Uprostřed se most řádně prohýbá. Vydržel. Ale jak vydrží všechny další autobusy a náklaďáky, fakt nevím.

Skardu se blíží, najednou se kaňon mění v široké údolí. Zuřící Indus v pomalu tekoucí mírnou a plytkou říčku. Kolem rostou na zavlažovaných polích jabloně a meruňky. Jsme na konci cesty po Karakoram Highway ve Skardu Valley.

Čeká nás putování po ledovci Baltoro. Možná uvidíme nejkrásnější horské velikány. Možná se dotkneme K2.