Báječní prckové na létajících strojích

Učil jsem za život jezdit dva malé kluky. Svého o devět let mladšího bratra a dvacet let nato svého syna.

U prvního mne dost bolela záda od věčného roztlačování, otravovalo mne dobíhat za ním na druhý konec parkoviště, kam dojel, zastavil a už se neuměl rozjet zpět. A samozřejmě jsem s ním absolvoval psychicky vyčerpávající souboj o odstranění pomocných koleček.

Rodiče se nemusí dřít

U druhého to proběhlo nějak samo a neuvědomuji si, že bych se jakkoli výrazněji angažoval. Na základě těchto dvou zcela rozdílných zkušeností navrhuji následující kroky:

1. Začněte ve dvou letech. Vypadá to strašně brzo, ale není, protože začnete tříkolkou. Postavte ji v bytě a nechte být. Důležité je, aby to byla úplně klasická tříkolka. Musí mít řetěz, poháněné zadní kolo a normální řídítka. Žádný plastový výkřik z Globusu s pohonem předního kola.

Ta naše se jmenuje Pája a je od firmy Hota. Matěj ji dostal od babičky s dědou ke druhým narozkám. Jezdil na ní po bytě tam a zpět, vozil na ní plyšáky, tahal za ní houpacího koně atd. Sám od sebe, protože ho to bavilo. Tím se naučil první půlku tajemství jízdy na kole – šlapání.

2. Ve dvou a půl letech začněte druhou část výuky. To dostal Matěj Kolečko. Někdo tomu říká odrážedlo, ale to mi příliš připomíná takovou tu plastovou motorku na třech kolech. Matějovo Kolečko je kolo, co nemá šlapky. Ne proto, že by mu je někdo sundal, ale protože je to kolo běhací.

Ze začátku jej spíš nosil mezi nohama, ale postupně na něm začal opravdu jezdit tj. odrazil se a jel s nohama ve vzduchu, kam až to šlo. Tím Matěj zvládnul druhou půlku – rovnováhu. A zase sám, jen tak, na mírném kopečku u babičky na dvorku. Kolečko je od Azubu.

3. Třetí poslední část výuky jízdy na kole následuje rychle po druhé. Dva měsíce po pořízení Kolečka jsem viděl to správné kolo pro Matěje. Bylo tak nízké, že došlápl oběma plnými chodidly na zem, mělo protišlapací brzdu (torpédo) v zadním kole a stálo tak akorát.

Tím jsme se dostali ke spojení obou předchozích dovedností, šlapání a rovnováhy. Proběhlo to úplně báječně, podržel jsem kolo za sedlo, počkal až si Matěj dá obě nohy na šlapky a odjede. A on skutečně šlápl a odjel. A křičel Já jedúúúú! na celou ulici.

I poslední dovednost, samostatné rozjíždění, získal nějak přirozeně skoro sám o den později, když jsme mu ukázali, kam si má nastavit šlapku pro první šlápnutí. Protože pro něj jak rovnováha, tak šlapání byly důvěrně známé a zažité dovednosti, nebyl samostatný rozjezd žádný problém.

Když dnes profičí ve Stromovce kolem starších dětí, které se kolébajících na kolech s balančními kolečky, jen se tiše usmívám.

Pocit bezpečnosti je pro dítě důležitý

Pro výběr úplně prvního kola pro dítě jsou důležité dvě výše uvedené vlastnosti. Ruční brzdy jsou k ničemu, často nemají tak malé rukojeti, aby padly prckovi do dlaně. A když jsou dost malé, zase nejsou dost účinné. Pokud se to dítěti rozjede víc než chce, má co dělat s řízením, křečovitě zatne ruce do řídítek a není schopné přehmátnout na brzdu. Torpédo je nutnost.

Dosáhne-li prcek oběma nohama na zem, cítí se bezpečně a dobře se rozjíždí i zastavuje. Není nic smutnějšího, než pohled na dítě jedoucí a jedoucí a jedoucí až spadne, protože nedosáhne na zem, jelikož rodiče koupili kolo "na dýl" = o velikost nebo taky dvě či tři větší. Radši ať je kolo horší a ošklivější, ale hlavně musí být správně malé.

Kolečko (odrážedlo) není jen drahá jednorázová pomůcka, Matěj na něm jezdí i teď, když už umí na normálním kole. Prostě ho to taky baví. Protože tohle kolo je lehoučké (pro mámu do ruky do tramvaje) a snadno ovladatelné je ideální na urychlení normální přepravy po městě (na nákup, k doktorovi, do parku, na hřiště...).

Tam, kde dříve čekal dospělý, až se unavené dítě doplazí za ním, tam teď čeká šťastný jezdec se svým kolečkem. Dítě na kolečku je (na rozdíl od tříkolky nebo obyčejného odrážedla-motorky) rychlejší než dospělý. Netáhnete jej za sebou, ale spěcháte aby vám neujelo!

Autor provozuje cyklistickou prodejnu Velorama.