Good bye, dráhy!

Jedno z mých nepříjemných setkání s nepříjemnými lidmi od Českých drah začalo nenápadně. V pátek se dohadujeme, jestli máme jet autem lézt na německý Watzmann, nebo si uděláme víkendový cyklovýlet do Středohoří. Bohužel vyhrálo tuzemsko.

V sobotu ráno přijíždíme na kolech na pražské Masarykovo nádraží. Kupujeme si dvě jízdenky pro sebe a milá paní v pokladně nás posílá k vlaku, ať si tam podáme obě kola do nákladního vagónu. Prý si máme připravit dvacet korun za bicykl.

Děkujeme jí a pomalu odvádíme kola k rychlíku R772 do Lovosic, 14. srpna, 10:20 h. Máme času dost, nespěcháme.

Na perónu stojí hrozen cyklistů. Míříme tedy k nim. Postupně přijíždějí další, objevuje se dokonce jeden lehací tandem a pár anglicky i německy mluvících zájemců o cestování českou železnicí s kolem.

Nepojedete

"Tohle určitě nevezmu," hlaloholí nad davem cyklistů postarší muž ve dveřích nákladního vagónu a ukazuje na dvojkolo. Cizinci to zjevně nechápou. Potom naloží pár balíčků, třem Němcům se podaří za jeho zády protlačit kovové oře na plošinu, ale dál už vládne tvrdou rukou: "Žádné kolo už nevezmu!"

Obracím se na mladou průvodčí postávající na vagóně s prosbou o radu. "Jeďte příštím vlakem," zní její rada. Oznamuji ji tedy, že naše dvě kola dám na plošinu osobního vagónu hned za lokomotivou. "To nesmíte," ještě pokřikuje za mými zády, když kola odvážíme dopředu okolo poloprázdných vagónů.

Vyzvedneme je na plošinu, připoutáme zámkem, aby se za jízdy neposunula, a usedáme do vedlejšího kupé.

Po nějaké době přichází ona mladá průvodčí a oznamuje nám, že kola musíme vyložit. To odmítám s tím, že za své peníze, které jsem dráze zaplatil, chci dovézt do Lovosic. Prý můžeme zkusit další vlak. "Zaručíte nám, že kola pojedou dalším spojem?" ptá se moje spolucestující. "Ne," odpovídá stručně a jasně.

Revizoři

Za průvodčí nastupují dva obtloustlí revizoři. "Zdržujete vlak, vystupte si," melou nádražáckou odrhovačku. "Zaplatil jsem si, tak pojedu," opakuji zase já.

Jeden z nich, který se představuje jen číslem 1090, vypouští z úst stěží uvěřitelnou větu: "Dráha vám sice prodala jízdenku, ale zároveň nezaručuje, že pojedete spojem, kterým chcete, a už vůbec to neznamená, že dopraví stejným vlakem vaše spoluzavazadlo." Podle Přepravního řádu Českých drah má sice pravdu, ale odporuje to zdravému rozumu. Jeho kolega ještě doplňuje: "Koupí jízdenky neuzavíráte smlouvu, že vás dopravíme v době, kdy chcete vy, ale kdy může dráha."

Navrhuji tedy řešení: "Zaplatíte mi tedy peníze za ztrátu času? Hodinu práce si cením na dvě stě korun a mé partnerky také. Když pojedeme o dvě hodiny později, zaplatíte nám osm set korun?" To revizoři odmítají.

Nervy pracují

Neplodná debata se protahuje, rychlík nabírá zpoždění, nastupují emoce, cestující nás začínají obviňovat, že nestihnou přípoje, všichni zvyšujeme hlasy. Je to klasická situace, kdy slabší (cestující) obracejí svůj hněv proti ještě slabším (my), místo aby se dožadovali nápravy u silnějšího (dráhy). Je to podobný nátlak, jako když učitelka řekne, že pokud se nepřizná žák, který spáchal přestupek, bude po škole celá třída.

Přicházejí tři pořízci v policejních uniformách a profesionálně od nás oddělují vzrušené cestující. Přesně vědí, jaký odstup mezi kým mají udržet.

Policisté

"Máte jejich totožnost?" pokřikuje na policisty blonďatá výpravčí, která dorazila na pomoc. "Ne. Nikdo nás o to nepožádal," kontrují policisté. V kupé se k nám jeden obrací a říká, že sám jezdí na kole, ale do vlaku by ho nikdy nevzal. "Prosím o zjištění totožnosti cestujících," přichází k nim s prosíkem průvodčí. Policisté si tedy zapisují naše občanské průkazy, ale do sporu o vyklizení kol z vlaku se nemíchají.

"Zatkněte ho, zabavte mu ten foťák, on mě fotil," ječí blonďatá průvočí a sápe se mi po fotoaparátu. "Nedotýkej se mého foťáku," křičím na ni a odstrkuji její ruku z mého objektivu. "Jsem novinář, mé jméno znáte," představuji se. Od té chvíle se všichni aktéři sporu kromě policistů točí ke mě zády. Ti jen potvrzují, že můžu fotit, co chci.

Nabrali jsme již čtvrthodinové zpoždění, nervy pracují. Mašinfíra a koloťukové, kteří se mezi tím shromáždili u vagónu, mi začínají tykat. Padají vulgární nadávky.

Dispoziční výpravčí kola povoluje

Objevuje se mladý muž, který se představuje jako dispoziční výpravčí. Vypadá na to, že se chce dohodnout. Není divu, protože potřebuje vypravit vlak od perónu, kam za chvíli má přijet další vlak.

Opakuje se kolotoč argumentů jako s průvodčími a revizory. "Nemůžete tady kola nechat, bez nich nepojedeme, potom si musíte vystoupit, ale přece jsme si koupili jízdenky." Posíláme ho zeptat se, zda by přece jen nebylo místo pro naše dva bicykly v nákladním vagónu. Po chvíli se vrací a říká, že nákladní průvodčí kola odmítá vzít. "Jsem sice nadřízený toho, kdo nakládá, ale nemůžu mu naložení vašich kol nařídit."

Nakonec se s námi opravdu domlouvá. "Můžete nechat kola na přední plošině, tam kde jsou. Vystoupíte v Lovosicích." Dvacet minut poté, kdy měl vlak odjet, tedy padá rozhodnutí, že s koly můžeme cestovat. Mladá výpravčí, která nás nechtěla pustit do vlaku, od nás ještě inkasuje čtyřicet korun za dopravné, kontroluje osobní jízdenky a policie nás chrání celou cestu. Policisté s námi jedou diskrétně ve vedlejším kupé. Jeden z nich mě zavolá a se spikleneckým úsměvem říká: "Ve vedlejším vagóně stojí kočárek na stejném místě jako vaše kola. To se také nesmí... Já ty železničáře taky nemám rád."

Zaplaťte šest a půl tisíce korun

Přichází ještě jednou průvodčí a předává nám hlášenku, ve které stojí, že máme zaplatit 6500 korun za třicetiminutové zpoždění vlaku. Mezi řečí nám sděluje, že kdybychom jeli osobním nebo zrychleným vlakem, kola by mohla stát tam, kam jsme je dali. V rychlíku to také ještě před pár měsíci šlo, ale vedení Českých drah to na přelomu roku zakázalo. "Proč? To nevím," bezelstně odpovídá mladičká průvodčí, která na nás před pár desítkami minut poštvala revizory, dispozičního průvočího, policii a vlakovou četu.

Proč nechci zaplatit zpoždění?

1) Zaplatil jsem za přepravu a tak jsem chtěl jet.

2) Kdyby nám paní u pokladny řekla, že vlak je plný, jízdenky bych vůbec nekoupil.

3) Neměl jsem jistotu, že pojedu dalším vlakem.

4) Nemám rád aroganci modré armády.

5) Zpoždění bylo 20 minut.

6) Dispoziční výpravčí vydal pokyn k přepravě našich kol a průvodčí na ně posléze vydala jízdenku. Tím pádem oba potvrdili, že naše doprava byla legální.

7) Přepravní řád je nesmyslný a je v přímém rozporu s prohlášeními vedení Českých drah, že jejich podnik bude přátelský k cestujícím.

Tímto extempore mě České dráhy odradily od dalších cest vlakem. Good bye, hromadná dopravo. Příště pojedu raději bez potíží autem do Rakouska místo vlakem po Česku. Vyjde mě to levněji a ještě se nebudu vztekat.

O komentář k případu žádáme vedení Českých drah. Zároveň budeme informovat na Horydoly o vývoji sporu o zaplacení zpoždění.