Jedné noci v jednom městě

Před půlnocí odjíždím od pražského televizního komplexu na Kavčích horách.

Nikdo mě neuvidí

Sakra, neblikám! Blikačka přestala blikat, protože vycucla celé baterky.

Mám na noze připevněný aspoň reflexní pruh, na batohu je našitých pár reflexních proužků a helmu mám zářivě žlutou.

Jsem si vědom, že po cyklostezce pojedu jen pár metrů, kousek ujedu po cyklopruhu, ale zbytek cesty budu muset kličkovat mezi auty na ulicích.

Policajti jsou bohorovní

Co čert nechtěl. Proti mě jedou dvě policejní oktávky. V duchu si chystám výmluvu, proč nemám světlo vepředu a blikačku vzadu. K mé úlevě si mě nevšímají a já šlapu dál.

Další policajty potkávám na kruhovém objezdu vzadu za Pankrácí, jedna hlídka něco řeší na chodníku v Nuselské ulici, jedno policejní auto číhá ve stínu U Botiče a poslední mě předjíždí na velké křižovatce Bohdalec.

Jsem rád, že nedostávám pokutu, ale zroveň přemýšlím, proč tedy policajti brousí o půlnoci Prahou.

Zajímají mě Záběhlice

Zvědavý jsem především na cyklopruhy po mostě přes odstavné nádraží na Záběhlické ulici. Zatím jsem je viděl jen z auta a autobusu.

Na velkou křižovatku na Bohdalci u Kauflandu dorážím přesně o půlnoci. Opustil jsem jsem zparchantělou cyklostezku Plynární ulicí, která vede po chodníku, podél nastavěných sloupů a končí ve tříproudové silnici.

Semafory svítí, a tak se zařadím do prostředního pruhu, postojím na červené a vyrazím do Záběhlické ulice.

Když do pekla, tak na pěkném černém koni.

Cyklista na cestovním bicyklu okolo mne prošumí jako duch.

Mám si zamotat nohy a ruce do vánočky? Nebo udělat z kola osmičku?

Hlavně, abych neztratil směr! Musím sledovat bicykly na zemi.

Kamioňák cyklopruhy nijak neřeší.

Šlapu temnou nocí po mostě nad odstavným nádražím.

Cyklopruh je stejně široký jako pruh pro auta. Rád jezdím na kole, ale nepřijde mi to správné.

Deprese noční periferie.

Vjíždím pod dálniční Jižní spojku.

Značky namalované na zemi mě vedou přímo do autobusové zastávky.

Opravdu do autobusového stání!

Za autobusovou zastávkou cyklopruh končí, jako když utne.

Vjíždím do divokého provozu na úzkou ulici mezi předměstskými domky. I po půlnoci je tu pěkně živo a auta sviští o sto šest.

Naštěstí to mám do redakce na Zahradním Městě už jenom pár minut jízdy. Udělám několik dopravních přestupků jízdou po chodnících, neboť se nechci nechat zajet autem, a jsem v cíli.

Dobrou noc! Ať se vám zdají sny o městě přátelském k cyklistům. Praha to v realitě ještě dlouho nebude.