Když Val Grande opustili lidé

Nejvyšší hora rezervace je Monte Zeda (2301 m). Zvláštností je, že z některých oblastí Val Grande lze dohlédnout na vrchol Monte Cervina (Matterhornu), což je ve zdejším kraji panoramatická rarita.

Přírodní rezervace Parco Nazionale della Val Grande byla oficiálně vyhlášena v roce 1991, rozkládá se na ploše 11 733 ha na území mezi obcemi Verbano, Osola, Vigezzo a Cannobina. Je zajímavá z hlediska historického i přírodovědného, horští turisté tam najdou trasy všeho druhu od nejlehčích až po velmi obtížné schůdné jen s horskými průvodci.

Zdánlivě pustá, přesto kultivovaná krajina

Hovořit o horalech v království přírody se může zdát téměř nepatřičné. Avšak svědectví o horské civilizaci najdeme velmi mnoho. Navzdory neschůdné členitosti hor přetvořili totiž v minulosti pastýři a dřevorubci toto území sítí stezek a horskými útulky s pastvinami všude, kde to terén dovolil. Jejich malé hloučky najdete daleko v zapadlých koutech.

Lidské stopy jsou vidět téměř na každém kroku. Je to souhrnná a stručná lekce racionality a spořivosti. Učit se můžeme i dnes z drobností, jako je bezpečné umístění horských útulků mimo dosah lavin, trasy stezek, kilometry teras vytvořených suchými kamennými zídkami a propojených mezi sebou schody a kruhové půdorysy některých budov.

Od středověku se zde kácely stromy na obrovských plochách, a tak zmizely celé lesy včetně obrovských buků, které "Sázel sám Adam", jak říkával starý dřevorubec z počátku 20. století Pietro Pelfini.

Stařena z jeskyně

Jsou tu pravé horské bivaky jako Valfredda na Corni di Nibbio, kde žila dlouho Angela Borghini zvaná Stařena z Balmy. Tato hašteřivá a samotářská stařenka prý bývala zamlada velmi krásná. Po celý život bydlela v jedné přírodní jeskyni, které se tu říká balma. Ve třicátých létech o ní napsal novinář Giovanni Cenzato reportáž v Corriere della Sera a nazval ji poslední alpskou divoškou.

Mnohé domy, které přežily staletí, se v druhé polovině minulého století zřítily, jiné obrostly bujnou vegetací. Desítky horských obydlí a stovky horalů, kteří zde trávili letní sezóny, upadli v zapomenutí. Začátkem zkázy byl vojenský zásah italské armády v červnu 1944, kdy se zde vedla partyzánská válka.

Člověk se nedostal všude

Jedno z nejpoužívanějších sloves v této oblasti bylo "nosit". Lidé byli neustále sehnuti pod nůšemi, pod jakýmsi druhem sedla na nosení dříví a pod pašeráckými brašnami.

Člověk se ale nedostal všude. V zapadlých koutech zasahoval ojediněle a spíše náhodně, aniž by po sobě zanechal stopy.

Divokým srdcem Val Grande, od Arca po Orfalecchio, vedla úzkokolejná železnice (decouville). Dnes je tento úsek schůdný jen pro znalce terénu. Pak se dříví dopravovalo lanovkou do Mergozza, které leží na železniční trati Sempione. V tomto období bylo Pogallo velmi aktivním střediskem, žilo zde asi tři sta padesát dřevorubců pod vedením švýcarského inženýra Paolo Baslera, který se na tomto zapomenutém místě usídlil se svou rodinou.

Celé údolí bylo protkáno lanovkami a z milířů stoupal nepřetržitě dým. Kácení probíhalo až do poválečné doby.

Obyvatelstvo vystrnadily pověsti o hadech

Téměř celé Val Grande žije v tichu už půl století. Vzdálená a obtížně dosažitelná sezónní sídliště se ovšem začala vylidňovat už v polovině 19. století.

Jdním z prvních opuštěných bylo Cauri uprostřed Val Grande. Vypravuje se, že zde nalezli v kolébce novorozeněte zmiji, kterou snad přivábila vůně mléka. Všichni obyvatelé prý v hrůze utekli a už se nikdy nevrátili.

Odtud patrně pochází pomístní jméno Údolí zmijí. Podle starých lidí se zde vyskytovalo mnoho druhů plazů, a tak vznikly četné legendy o baziliškovi, hadovi s kočičí hlavou, s hřebenem na hlavě a na hřbetě, s ještěrčími packami, jehož pohled byl s to hypnotizovat i člověka. Fantastičtí hadi vzbuzovali strach, který byl nakažlivý. I pro Edmonda Brusoniho, autora prvního průvodce po verbanském vnitrozemí. Ten na konci 19.století vyzýval k "ostražitosti před zmijemi".

V šedesátých létech si Carlo Giovanni Del Vescovo přilepšoval ke svému dělnickému platu tím, že chytal zmije. Každou sezónu jich pochytal na osmdesát. Živé je posílal séroterapeutickému institutu v Miláně a dostával za každou 5000 lir. Ty, které chytil na jaře, měly hodně jedu a platilo se za ně více.

Maličký čáp je dnešním centrem opuštěného údolí

Počet obyvatel se rapidně snížil po poslední válce a nevyhnula se mu ani obec Cicogna (česky Čáp). Je to zvláštní jméno pro vesnici, která mívala přes než sedm set obyvatel a dnes jich tu žije méně než dvacet. Jako maličké strážní místo nahoře mezi největší rýhou Val Grande a jeho souputníkem Val Pogallo je Cicogna jako malé hlavní město rezervace.