Na kole kolem Thunersee

Citybike je vybavený košíkem, zvonkem, dynamem, blatníky a dalšími "nesmysly", co zvyšují jeho váhu. Protože nebudu chrtit kilometry, není potřeba lovit deka.

Je dobré na místě vyzkoušet řazení, ne vždy je zcela bezproblémové, a plánovaný výlet není jenom po městě.

Vlastní přilbu s sebou

Z batohu lovím helmu, batoh následně putuje na košíček, kam jej po kratším zápase umisťuji podélně a uchycení k nosiči slibuje, že spíše než sám batoh, odpadne celý nosič.

Trasu volím ve směru hodinových ručiček okolo jezera, a tak prvními městy jsou Hilterfingen a Oberhofen. V každém je zámek či hrad. Hrad v Oberhofenu je poněkud zajímavější díky vybíhající věžičce do jezera.

Po patnácti kilometrech míjím parkoviště u Beatenberg, slibující poustevny, jeskynní komplexy a vyobrazení prehistorického života. Tady jsem v nejvyšším bodě cesty. Následuje táhlý sjezd směrem k Interlakenu a mezi poli dojíždím do města.

Příjezd k Brienzersee

V nohách mám kolem třiceti kilometrů a hodinu a půl jízdy. Prohlížím si město a přejíždím k Brienzersee. Voda je v něm ještě tyrkysovější a taktéž poněkud chladnější. Toto jezero objíždím proti směru hodinových ručiček.

Můj úmysl nakonec nezhatí ani cesta po zpevněné štěrkové cestě, ani vědomí toho, že návrat při severní části je jedině po silnici, nýbrž zlověstné zvuky vydávající řazení. Objet Brienzersee je odhadem 50 až 60 kilometrů.

Kdo by nechtěl se hned vracet a přitom nechce jet více než sto kilometrů za den, tak má možnost z Interlakenu vyrazit směrem do Grindelwaldu (nastoupá pět set metrů) nebo do Wengenu (stoupání dvě stě metrů).

Řazení mě potrápilo

Cesta zpět do Thunu při jižní části jezera je vedená po cyklostezce, která pouze minimálně užívá blízkosti silničního tahu a je většinou vedená při břehu jezera s nespočetnými možnostmi na koupání.

Řazení mě trochu trápí, chce to hodně citlivě řadit, středně těžký převod v zatížení občas přeskočí, a tak už nikterak nedupu do pedálů, koneckonců výlet se zkrátil. Spiez projíždím už po dvou zastávkách na vykoupání. Do Thunu je to coby kamenem dohodil.

Cesta nevede podél jezera, ale skrz les a vojenský prostor, mezi poli a pastvinami chvíli po štěrkové cestě, chvíli po asfaltu. Do Thunu dojíždím před jednou hodinou odpoledne. Mám za sebou necelé čtyři hodiny jízdy. Zbytek odpoledne trávím u jezera a v jezeře stejně jako snad celé město.

Vracím kolo a jenom lituji, že tady nemám vlastní, na které je možné se doopravdy spolehnout. Řazení vydrželo, leč zvuky co vydávalo, bych na svém kole nestrpěl.