Neposlušné sbíječky ve Středohoří

Mám jen malé přání, abychom si občas odskočili do terénu. Iniciátorka, jediná spolujezdkyně a zároveň manželka souhlasí.

No to jsme si dali! Za dva dni jsme stěží natočili na computeru devadesát kilometrů. Hodně jsme tlačili. Trasa vedla pořád nahoru-dolů, po rovině jsme se snad nesvezli ani jednou.

Zbožná vesnice

Před polednem vyrážíme z Lovosic a šlapeme si to k prvnímu hradu. Už zřícenina Oparno nám ukazuje, zač bude tento víkend. Žena odkládá kolo pod kopcem, já šlapu až pod hradby, ale s batohem na zádech toho mám dost. Hrad právě čistí od náletového křoví parta dřevorubců. Proto odtud vidíme na Milešovku, náš další cíl.

Pokračujeme přes pár vesnic. Za zmínku stojí Zbožná, kde dávají lišky dobrou noc. Pár rozbitých baráků stojí na vysokém sedle, z jedné strany sem vystoupáte strašlivě vytlučenou okreskou a na druhou stranu odjedete rozbitou polňačkou.

Milešovka nikdy více

Objíždíme Milešovku a z druhé strany od vsi Bílka na ní šlapeme. Tedy spíš tlačíme kola. Trvá to pěkných pár desítek minut, než jsme nahoře. Letecké výhledy a studená kofola jsou nám odměnou.

Sjezd je parádní. Nejprve jedeme pomalu po kamenité zatáčkovité cestě, potom to můžeme pustit lesem a mezi loukami až do Černčic. Doufáme v hospodu, ale ta v malé vesničce není. Co se dá dělat, jedem dál.

Rybník na kopci

Hned tlačíme znovu. Chceme se dostat na Bukový vrch. Zajímá nás, že podle mapy je na jeho vrcholu rybník. Místní lidé ho označují jménem Vojenský. Přijíždíme k němu po přepychové asfaltce se zákazem vjezdu. Ačkoliv je mělký, dá se v něm příjemně zaplavat. Jedeme dál a je nám jasné, proč nese rybník své jméno. Projíždíme opuštěným vojenským prostorem, míjíme zbytky kasáren, hospodářských budov a plotů.

Z Bukového vrchu nás čeká dlouhý, rychlý a bezpečný sjezd po panelové silnici. Ve Štěpánově konečně narážíme na hospodu. Nic k jídlu nemají, ale pivo s tatrankou také potěší.

Koupaliště u Mrskles

Z posledních sil a s posledními zbytky světla v zádech vystoupáme do silničního sedla pod Pákovu horu a třetí dlouhý sobotní sjezd vede po silnici do Mrskles. Pod vesnicí v polích je napuštěný bazén a u něho bouda s verandou. Rozbalujeme karimatky a spacáky, něco uvaříme a rychle padáme únavou do spánku.

Do nedělního rána nás vzbudí děda se dvěma kozami. "Musím s nima na procházku. Potřebujou to jako psi." Kromě něho jsme u koupaliště nikoho nepotkali.

Další hrad Oltářík

Nasedáme na kola a jedeme bývalou polní cestou přímo vzhůru do kopce. Po pár stovkách metrů následuje obvyklé tlačení skrze vzrostlé obilí a za ním následuje mlází a les.

Konečně jsme na silnici a ta nás dovede pod zříceninu Oltářík. Díváme se na daleký Hazmburk, kam míříme. První pořádný sjezd tohoto dne připomíná, že naše pevná kola mají na štěrku vlastnosti neposlušné sbíječky.

Grogy na Hazmburku

Pár kilometrů překonáme po silnicích, v Třebenicích si dáme v hospodě oběd a před Chovlicemi se ocitáme zase v terénu. V úmorném vedru přejíždíme mezi vyprahlými polemi a loukami jeden nepříjemný kopeček za druhým. Na Hazmburk vyjíždím úplně grogy.

Druhý a poslední sjezd ovšem stojí za to. Rychlá a zároveň technická polňačka je příjemným svezením. Následuje už jen nezáživná silnice do Libochovic a lesní cesta podél Malé Ohře k vodnímu hradu Budyně a otravná hlavní silnice do Roudnice.

Zobrazit místo Běžky a kola na větší mapě