Cojekomupo Tom

Nejtěžší chvíle ho čekaly hned po úraze, kdy se ocitl na spinální jednotce úrazovky v Brně. „Hrozný vzpomínky. Ta neochota a bezmoc. Ještě že už ji zrušili. Pak ale přišlo překvapení – i když to mnohdy není lehký, tak se dá žít vcelku plnohodnotný život. Záleží na každým, jak se s tím popere.“ říká k tomu pan Cojekomupo. 

Čučet do zdi? Nein, danke!

Tom není z těch, kteří by seděli doma a čučeli do zdi, to je vám hned zpočátku jasné, když se s ním dáte do řeči. Za těch pár let, co je, jak on sám říká, „na káře“, se věnoval rugby, florbalu, halovému a stolnímu tenisu, orientačním závodům, atletice, střelbě z luku, samopalu, pistole a brokovnice. Jezdil na čtyřkolce, řádil v lanových centrech, sjížděl řeky na kánoi i raftu, zajezdil si na katamaránu, letěl ultralightem, jezdil na handbiku, dualski, kartski, monoski i biski a hraje fotbal, basket nebo bocciu. Ale asi nejvíc ho teď naplňuje potápění. „Letos mám v plánu let balonem, paragliding, seskok padákem a let stíhačkou. Nejsem soutěžní typ, ale mám rád adrenalin a rád zkouším něco nového, případně nemožného.“ doplňuje Tom. Pořád něco dělá, studuje, pracuje, žije aktivně a na špatné chvilky vlastně ani nemá čas, i když se setkává s kamarády na vozíku, kteří do nich občas spadnou.

Řežba na vozíku

Mnoho z těch sportů si dokážeme více či méně představit, ale rugby na vozíku? Navíc s kvadruplegiky? „No jasně, mám kámoše i kámošku, co se tomu věnují a nic proti tomu nemám. Sám jsem to zkusil, ale já takové drsné sporty nevyhledávám. Tvrdím o sobě, že jsem nekonfliktní člověk, tak mám raději takové hry jako stolní tenis apod., kde se nemusím přetahovat o míč.“ vysvětluje Tom s úsměvem své záliby.

A co střelba ze zbraní s větší ráží? To tě to někam neodfoukne i s vozíkem? žasnu nevěřícně. „Poprvé jsem ze samopalu střílel už na vojně a jako malej jsem si doma vyráběl dělobuchy atd., tak k tomu mám blízko. Mimochodem vlastním zbrojní průkaz a nějaké ty zbraně mám taky. Od úrazu jsem ale se svými zbraněmi nestřílel. V rámci jednoho sportovního kurzu jsem si zastřílel z pistole, samopalu a brokovnice. Samopal je v pohodě, ale u té střelby z brokovnice je určitě dobré mít řádně zabržděný vozík.“

Šampaňské v 18 metrech pod hladinou

Tom miluje vodu a vodní sporty. Několkrát sjížděl Vltavu, Sázavu a na raftu kanál v pražské Tróji. Rád by také na živější řeky, jako třeba Salza v Rakousku, ale ještě neměl čas. V Praze na Vltavě vyzkoušel i katamarán. Z vodních sportů si však nejvíce oblíbil potápění. Ve vodním prostředí se zase může pohybovat volně, bez jakýchkoli pomůcek a každý ponor je pro něj novým dobrodružstvím. Asi nejsilnější zážitek měl loni na Elbě, kdy natáčel na kameru svatbu kamaráda. V osmnáctimetrové hloubce, obřad se vším všudy, včetně polibků a šampaňského.

Musíš to zkusit!

Byl jsi takový „šílenec“ už před vozmanstvím? zajímá mne. (Vozíčkáři se mezi sebou označují za vozmany. Vyslovuje se to samozřejmě s anglickým přízvukem, jako „vozmen“.) Tom kroutí energicky hlavou: „Ne, vůbec jsem na to neměl čas. Do prvního zaměstnání jsem nastoupil už v 17 letech. Postupně jsem dálkově  dělal maturitu a studoval vysokou. Měl jsem dvě zaměstnání, rekonstruoval dům, dělal starostu hasičů a plno dalších věcí. Dnes si říkám, jak jsem to mohl vůbec stíhat, ale dalo se, když člověk chtěl.“

Doma o svých dobrodružstvích raději moc nevypráví, nechce nikomu přidělávat vrásky na čele. Jako bývalý motorkář by si jednou rád pořídil motorku o třech kolech a jezdil s větrem ve vlasech tak jako dřív. Letos má v plánu podmaňovat si hlavně vzduch. Řídí se totiž heslem: „Život je krátký, možná nevyzkoušíš úplně všechno, ale pokusit se musíš!“